∀A

Hory

Izrael 2017

Pouť Svatou zemí od “moře” k moři a trek Judskou pouští

Málokterá země mi tolik učarovala jako Izrael. S báglem na zádech jsem tu šel dva pěší přechody - přechod země od východu na západ (od Galilejského “moře” ke Středozemnímu moři) a trek Judskou pouští k Mrtvému moři (z Aradu přes pevnost Masada do letoviska Ein Bokek). Na konci ještě zbylo pár dní na poznávání starého Jeruzaléma a koupačku v Tel Avivu.

Praktické info: Přemísťoval jsem se pohodlně autobusy www.bus.co.il a také vlakem www1.rail.co.il. Termín na konci dubna přinesl pro mě už docela hraniční teploty (35 st.), březen by byl na chození s báglem asi příjemnější.

Mallorca 2016 - GR 221

Přechod Mallorky po GR 221

I v letošním listopadu jsem utekl do teplých krajů, tentokrát na španělský ostrov Mallorca. Tenhle dovolenkový ráj oplývá vedle azurových pláží také krásnými horami Serra de Tramuntana. Vede po nich dálková pěší trasa GR 221. Není to klasická hřebenovka, spíše takový puťák přes hory doly od jednoho kouzelného městečka k druhému. I díky tomu je ale podívaná na trase úžasně pestrá: z vápencových, téměř velehorských štítů se otevírají výhledy na moře, na prastarých cestách mezi vesnicemi může člověk obdivovat umění místních kameníků a také nahlížet do středomořských zahrad a haciend.
Šest dní jsem po GR 221 přecházel ostrov ze západu na východ na trase dlouhé cca 120 km. Začátkem listopadu bylo počasí vesměs příjemné - dole na kraťasy, nahoře místy na kulicha kvůli ledovému větru. Sluníčka bylo poskrovnu, ale zapršelo jen dvakrát. Moře jsem se téměř nedotknul, ale kvůli němu jsem nepřijel...

Mapa GR 221 je na oficiálních stránkách trasy. Z nich se dá také stáhnout Pdf průvodce v angličtině.

Na start i z cíle pochodu jsem se přepravil linkovými autobusy, vyhledanými zde.

Pěkný článek o GR 221 je na stránkách Jakuba Cejpka. V diskuzi pod ním je spousta užitečných informací, stejně jako na Outdoorforu.

Azory 2016

Azory 2016

V polovině dubna 2016 jsem se vypravil za nejvyšší horou Portugalska, sopkou Pico (2 351 m). Leží na souostroví Azory zhruba ve třetině oceánu mezi Evropou a Amerikou.
Kromě vrcholu Portugalska jsem tu pořídil krásné přechody třech ostrovů: Faial, Pico a Sao Jorge.

Monte Rosa a Grauspitz 2015

Monte Rosa a Grauspitz 2015

Další výpad za evropskými vrcholy a opět jsem se přidal k chlapcům Urbanovým ze Summec.eu. Tentokrát jsme si vyšlápli na jednoho z titánů. K výstupu na Dufourspitz, nejvyšší vrchol masivu Monte Rosa a celého Švýcarska, jsme zvolili sice normálku, ale tu méně obvyklou a těžší z italské strany. Ze střediska Staffal jsme se nechali postrčit lanovkou až skoro do třech tisíc metrů. Svůj odpor k lanovkám jsem pro tentokrát nějak rozdýchal, rychlý přesun do velké nadmořské výšky ovšem nikoliv. Po bivaku poblíž chaty Mantova (3 500) jsem nad ránem několikrát vrhnul. A tak, zatímco kluci pokračovali v aklimatizaci výstupem po ledovci do čtyř tisíc, já se musel vydat směrem opačným. Zkusil jsem sestoupit jen 200 výškových metrů, vařil jsem si na kameni čajíčky, inhaloval jsem. Půl dne stačilo a byl jsem zase jako rybička. A nakonec jsem na tom byl s aklimatizací možná i líp než ostatní. Zajímavá zkušenost pro příště.
Další den jsme se rozhodli dostřelit z chaty Gniffetti až na vršek – porce velká, ale ne nereálná. Vyráželi jsme ještě za tmy a pak nádherným ránem šlapali po ledovcových pláních. Všechno vypadalo zářivě, dokud se před námi neotevřel pohled na závěrečnou vrcholovou pasáž: regulérní skalní stěna s mnohem vážnějším lezením, než jsme čekali. Po vlně veder tu bylo asi mnohem víc skály a mnohem míň sněhu, než by tu mělo být, na obzoru bouřkové mraky, času nic moc. A tak jsme tři ze čtyř řekli svoje ne.
S prázdnou jsme ale nakonec neodjeli. Cestou zpátky jsme se stavili pro vrchol Lichtenštejnska. I když jsme si opět nablížili lanovkou (ze švýcarského Malans do stanice Älpli), byla to dlouhá i trochu dobrodružná túra v odlehlých končinách pohoří Rätikon. Značená cesta na vrchol nevede, nahoře se lehce lavíruje na skalnatém hřebínku a ve strmých travách. Někde jsou patrné útržky pěšiny, někde ne. Člověka vlastně potěšilo, že uprostřed profláknutých Alp může jít vlastní cestou a ani o prázdninové sobotě při tom nikoho nepotkat.

Malta 2015

Malta 2015

Měla to být pohodová cyklovýprava – vyjet si na další evropský vrchol a pak týden flákárny po středomořském souostroví. Což o to – pohoda to byla, ale díky aerolinkám probíhala trochu jinak, než jsem si představoval. Air Malta mi na poslední chvíli zrušili přímý let z Prahy a vymysleli mnohem složitější cestování s přesedáním. Cyklocestovatelské nádobíčko jsem tedy raději nechal doma a vyrazil na pěšmo s báglem. Nakonec nebyl program o nic chudší. Naopak – podíval jsem se na místa, kam bych se s kolem nedostal a získal jsem jeden cenný poznatek - totiž že trekování po pobřeží ostrova může být neméně zajímavé než přechod horského hřebene.
Na nejvyšší „horu“ Malty, 253 m vysoký Ta' Dmejrek, se dá dojet linkovým autobusem. To mi samozřejmě přišlo nedůstojné a tak jsem ho pobral během dvoudenní túrky po jižním pobřeží. Pak jsem se přesunul na vedlejší maltézský ostrov Gozo. Ten je menší, klidnější, hezčí, „přírodnější“, zkrátka k vandrákům přívětivější. Chtěl jsem ho obejít celý kolem dokola. Na rozdíl od Malty, kde se chodilo většinou po štěrkových cestách a silnicích, po pobřeží Goza vedly příjemné pěšiny, které lemovaly špalíry rozkvetlého kvítí. Obdivoval jsem úžasné útesy a skalní brány, vychutnával jsem bivaky ve skalách nad mořem.
Pak ale stačil jeden chybný krok a idyly byl konec. Zvrtlý kotník jsem měl už mnohokrát, ale tentokrát jsem myslel, že je opravdu na maděru. Ani jsem neprotestoval, když mě dobré duše vedly do auta a odvážely do nemocnice. Rentgen sice žádnou zlomeninu neodhalil, ale s turistikou byl konec. Zbylé dva dny jsem se belhal od autobusu k autobusu, chladil jsem kotník v moři, které mělo v půli dubna nějakých 16°C, pozoroval cvrkot v křivolakých uličkách.
Jak moc jsem Maltě křivdil, když jsem ji považoval za nevábnou položku na seznamu evropských vrcholů! V půli dubna jsem ji poznal jako rozkvetlý středomořský ráj s množstvím zajímavostí, které jsem ani nestihl všechny navštívit, a Malťany jako jedny z nejpříjemnějších lidí v Evropě. Hodně nerad jsem se loučil.
Po návratu domů skončil kotník přeci jenom v gypsu. Jeden doktor diagnostikoval přetržený vaz, další si ještě přisadil s prasklou lýtkovou kostí. To už je ale jiný příběh…

Užitečné odkazy:
Turistické trasy kolem ostrovů i po vnitrozemí popisují průvodce, které se dají zakoupit i v elektronické podobě na greatwalksmalta.com
Autobusy zajíždějí snad všude a často. 1,5 € stojí celodenní jízdenka, se kterou se dá jezdit do omrzení. Trasy a odjezdy na publictransport.com.mt

Kanáry 2014

Kanáry 2014 - Pico del Teide (3 718)

Byl to další výpad za nejvyšší horou evropského státu, tentokrát Španělska. Sice už jsem byl na vnitrošpanělském Mulhacénu, ale kdo chce stanout na úplné střeše Španělů, musí se vypravit na jejich zámořskou državu. Na kanárském ostrově Tenerife se sopka Pico del Teide zvedá až do výšky rakouského Grossglockneru.
Opět jsem využil příjemné společnosti Jakuba a Matyáše Urbanových, kteří rovněž sbírají evropské vrcholy. Jakubovi se podařilo sehnat velmi výhodné letenky (spol. Norwegian, 183 €), ovšem se startem v Mnichově. Naše dobrodružství tak nečekaně začalo už před Prahou, kde přestávalo jet stařičké volvo a narychlo jsme museli měnit vůz. Naštěstí díky dobrým lidem (Kubův brácha) všechno dobře dopadlo a o půlnoci na 24. dubna jsme přistáli na letišti Teneriffe Sur. Když jsme se ráno probudili na pláži poblíž letiště, skvělo se nad námi Pico del Teide v plné parádě.
Dříve než jsme se vypravili na kopec, užili jsme si trochu vyhlášeného dovolenkového ráje. Polezli jsme po místních čedičových skalkách, ve vypůjčeném autě projeli několikero malebných městeček a pamětihodností, prošli jsme si nádhernou soutěsku Masca, na jejímž koci došlo i na jedinou koupačku v moři.
K výstupu na Pico del Teide je potřeba povolení. To jsem neměl, nicméně jsem věděl, že strážci opouštějí vrchol s poslední lanovkou v pět večer, takže jsem svůj výstup pojal jako dvoudenní s bivakem v oblasti vrcholu, abych mohl proklouznout v nestřežených večerních nebo ranních hodinách. I díky tomu jsem mohl strávit spoustu času v úžasném sopečném světě. Šel jsem traverz masívu Teide od západu na východ přes kráter Pico Viejo.
Večer na vrcholu Teide jsem dostal sms od kluků, kteří šli v opačném směru a chtěli přespat na Refugiu Altavista: „Chata plna, chlap neprijemnej. Nemame spacaky. Jak to vypada s bivakem na vrsku?“ sešli jsme se asi 200 výškových metrů pod vrcholem. Na vařiči jsme rozehřívali vodu ze sněhu, protože žádná jiná na celém kopci není, tiskli jsme se ke skalám, kterými vyvěraly horké páry, vstřebávali jsme poslední paprsky slunce a přemýšleli, jak překlepeme nastávající noc. K dispozici jsme měli moji bivakovací výbavu a Kubův žďárák. Osobně jsem to celkem bez problémů překlepal ve žďáráku s nohama v báglu. Ranní mrazík odclonila hlavně nafukovací karimatka – už poněkolikáté se mi potvrdilo, že je někdy užitečnější než spacák… Kluci si trochu polepšili, když se tiskli k průdechu horké páry. Každopádně super zážitek ještě vyšperkovaný východem slunce, který jsme dostali pěkně z první ruky. Snad více povědí fotky, jako vždy…
V posledních dnech jsme přejeli na sever ostrova, kde jsme se ocitli v úplně jiném světě. Sopečnou pustinu vystřídaly bujné lesy. Naší rozlučkou s Kanáry byla túrka v mlžných horách Anaga.

Ukrajina - Hoverla 2013

Ukrajina - Hoverla 2013

Byly to krásné tři dny v horách Zakarpatské Ukrajiny. Trochu riskantní termín na konci října vyšel parádně. Připojil jsem se k Jakubovi a Matyášovi Urbanovým, kteří ve svém projektu Summec sbírají nejvyšší hory všech evropských zemí. Naším cílem byla Hoverla (2061 m), nejvyšší hora Ukrajiny. Výstup na ní jsme si ale ještě prodloužili o přechod černohorské hřebenovky.
Cestou na Ukrajinu jsme se navíc stavili na nejvyšší hoře Maďarska, Kékestetö (1014 m). Až nahoru se dá vyjet autem. Přespali jsme na podvrcholovém parkovišti a v ranním rozbřesku jsme se fotili u vrcholového kamene natřeného v maďarských národních barvách.

Grossglockner 2013

Grossglockner - Stüdlgrat

V červenci 2013 jsme s letohradským oddílem vyrazili na nejvyšší rakouskou horu Grossglockner (3 798 m). Chystali jsme se skoro na zimní výstup, ale na hřebeni Stüdlgrat (III+) jsme se opalovali na vyhřátých skalách v přepychovém počasí...

Totes Gebirge 2011

Totes Gebirge - Mrtvé hory 2011

Totes Gebirge – „Mrtvé hory“ leží na severu Rakouska. Zvedají se přímo z jezer Solné komory. Podniknul jsem v nich několikadenní přechod s výstupy po ferratách na několikero kopců. A proč jsou vlastně Totes Gebirge „mrtvé“? Mezi vrcholy nejvyšších štítů se rozprostírají vápencová náhorní plata, vyšisovaná ledem, větrem a letním sluncem. V srpnovém žáru to bylo místy trochu na mrtvici, ale třeba při bivaku na pláni pod Gr. Prielem jsem prožil jeden z nejkrásnějších podvečerů v horách. Skalnaté holiny střídají mělké sníženiny s jezírky a šťavnatými pastvinami. Stáda krav střídají hbité party kamzíků. Svérazný, půvabně drsný svět, vznášející se nad vyfintěným Rakouskem. Velmi zvláštní a pěkné hory!

Velká Fatra 2012

Velká Fatra 2012

Pár fotek z třídenního sólopřechodu Velké Fatry...

Solná komora - ferraty 2011

Solná komora - ferraty 2011

Jednoho zářijového víkendu jsme vyrazili na nejbližší ferraty v rakouských Alpách. První den jsme vylezli na kopec Traunstein, dominantu Solné komory, další den pak na krásný vápencový tesák Drachenwand.
Drachenwand Klettersteig jsem pak popsal v tomhle článku

Pyreneje 2011

Pyreneje 2011

Skoro třítýdenní putování, při kterém jsem přešel střední Pyreneje po španělské trase GR 11. Začal jsem v Andoře, kam jsem se dopravil autobusem z Prahy přes Barcelonu, a došlapal do cílového údolí Ordesa. Pyreneje jsou nádherné, ale přechod po GR 11 poměrně náročný. Bohužel se nejde po hřebenovce, ale přes bezpočet údolí a horských hřbetů, neustále nahoru dolů, často v úmorném horku. Klobouk dolů před všemi, kdo přešli Pyreneje celé, od moře k moři!
Zkusil jsem také výstup na nejvyšší horu Pico de Aneto, bohužel neúspěšně. Z kopců tak vyšla jen střecha Andory Comapedrosa a Monte Perdido, třetí nejvyšší vrchol Pyrenejí.

Maroko 2011

Maroko 2011

V dubnu 2011 jsme v pětičlenné bandě podnikli výpad do Maroka. Hlavním cílem byl trek ve Vysokém Atlasu s výstupem na nejvyšší horu Jbel Toubkal (4 167 m). Ve zbylých dnech jsme si koupili autobusový výlet na Saharu.

Duchovní otec akce, Papr, má na svých stránkách podrobný deník.

Hřensko → Sněžka

Hřensko → Sněžka

...aneb z nejnižšího na nejvyšší místo ČR. Moc pěkný námět na vícedenní přechod, při kterém se přešlape České Švýcarsko, Lužické hory, Ještěd, Jizerské hory a Krkonoše. V červnu r.2011 pro mě byl zkouškou kondice a výbavy před plánovaným trekem v Pyrenejích.

Fagaraš 2007

Fagaraš 2007

Přechod nádherného rumunského pohoří Fagaraš. Sedm dní na hřebenu, sedm dní jsme neklesli pod 2000 metrů, sedm dní ani nekáplo… Na závěr jsme si dali nášup v podobě opuštěných hor Iezer Papuša.
Papr má na svých stránkách podrobný deník.
O Iezer Papuša jsem napsal článek do Trekingu.