Balkánské vrcholy 2014

Byla to kombinace staré a nové vášně – cyklocestování a sbírání nejvyšších hor evropských států. Hlavním cílem bylo pobrat vrcholy devíti zemí a přitom tak nějak prošlapat skoro celý Balkánský poloostrov. A podařilo se vrchovatě.
Na začátku září jsem se přepravil linkovým autobusem do Srbska. Hned druhý den jsem stál na jeho střeše, 2 169 m vysokém Midžoru. Pak jsem se vydal na jih. Vyšlápl jsem si na bulharskou Musalu (2 925 m) a několik dní směřoval přes Makedonii do Řecka, abych si splnil dlouholetý sen – výstup na bájný Olymp (2 917 m). A pak už jsem stočil řidítka zase k domovu, i když mě teprve čekala nejdelší štreka.
Dlouhé dny jsem se potloukal po albánském pomezí, i když v samotné Albánii jsem strávil jen den a půl. Tahle oblast bývala považována za nejdivočejší a nejnebezpečnější v Evropě. Dnes sem vedou s požehnáním evropských fondů nové silnice a po horách značené cesty. Všechno se tak nějak civilizuje a standardizuje, balkánský kolorit asi pomalu mizí… Nicméně místní si pořád zachovávají pověstnou pohostinnost a zdejší hory působily, aspoň s nástupem podzimu, odlehle a nespoutaně. Došlo tu i na první sněhové nadílky. Celkem jsem tu navštívil vrcholy čtyř zemí – Makedonie, Albánie, Kosova a Černé Hory.
Nejkrásnější babí léto mě potkalo při přejezdu Černé Hory, v úchvatném kaňonu Tary a na úbočí Durmitoru. A vydrželo i při výstupu na bosenský Maglič (2 386 m), na jehož vrcholu jsem se přes hodinu kochal průzračnými obzory. Za poslední „položkou“, chorvatskou Dinarou (1 831 m), vedla cesta přes bývalé válečné zóny. I dvacet let po válce tady ve zplanělé krajině trčí kostry vypálených domů…
Byl to docela náročný dvojboj – výstupy prokládané přejezdy přes hory doly, takže když jsem měl v Chorvatsku splněno, nechtělo se mi cestu prodlužovat o jediný metr. Bral jsem to přímo nahoru přes Slovinsko, Rakousko a Českomoravskou vrchovinu a přesně po 6 týdnech a 3 467 km jsem dorazil do Žamberka.