Nejvyšší hory všech zemí Evropy
Dal jsem se na sbírání nejvyšších hor evropských zemí. Dlouho jsem se tomuhle sběratelství bránil, ale nakonec jsem neodolal. Jak jsem se tak potloukal po Evropě, pobral jsem občas i nějakou tu národní dominantu. Cesty přibývaly, počet vrcholů pomalu narůstal, až se stal tak lákavým…
Nevím, jestli se mi to někdy podaří, seznam je ještě hodně dlouhý. Pro jistotu jsem si nestanovil žádný časový limit. Beru to spíš jako novou motivaci k dalšímu poznávání evropských hor, které jsem si tolik oblíbil. Možná se někdy opravdu zadaří a počet bude kompletní.
Zdolávání nejvyšších hor evropských zemí je překvapivě docela volná disciplína. Existuje třeba hned několikero vymezení, co je to Evropa. Patří do ní Kavkaz, nebo ne? A co jsou to vlastně „země“? Kam až sahají? – Mají se počítat i zámořská území, která dodnes některé státy drží a mají na nich své nejvyšší vrcholy? Sranda nakonec může být i se samotnými nejvyššími horami – některé země prostě žádnou neoplývají, mají jen jakási nejvýše položená místa. A tak ledaskdo navštěvuje pouze vrcholy ležící na území evropského kontinentu. Osobně jsem si sestavil seznam tak, aby mě zavedl na co neatraktivnější místa. Kdybych bral jen kontinentální kopce, mohl bych si už započítat Španělsko a Portugalsko, ale byla by věčná škoda nepodívat se na Kanárské ostrovy nebo na Azory s krásnými sopkami, které jsou střechami bývalých koloniálních mocností. To samé v Turecku – jakýsi evropský Mahya Dagi (1030m) možná ani žádný Turek nezná, zatímco biblická pětitisícovka Ararat je určitě prvotřídní cíl, byť leží až v asijské části Turecka.
Zatím jsem si připsal vrcholy 36 zemí ze 46:
Albánie, Andorra, Belgie, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Černá Hora, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Chorvatsko, Irsko, Kosovo, Kypr, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Maďarsko, Makedonie, Malta, Monako, Moldávie, Německo, Nizozemí, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, San Marino, Slovensko, Slovinsko, Srbsko, Španělsko, Ukrajina, Vatikán, Velká Británie
Níže přidávám zajímavé tematické odkazy a ještě níže se snad bude rozrůstat výčet zdolaných vrcholů s fotkami a stručnými popisky.
Horyevropy.cz: výborné stránky s podrobnými popisy výstupů
Summec.eu: stránky kolegů sběratelů a souputníků z několika vrcholů Jakuba a Matyáše Urbanových
Evropskevrcholy.cz: další český sběratel
Korona Europy: polský kolega, kterého jsem potkal pod makedonským Korabem
EURO 48: angličtí sběratelé
europeanhighchallenge ještě jeden sbírající Angličan
Seznam evropských vrcholů na Wikipedii
Vyšel i velmi pěkný průvodce Nejvyšší vrcholy evropských zemí od Daniela Orgoníka. Existuje i starší anglicky psaný průvodce Europe's high points. Dá se objednat třeba tady.
Moje kopce dle data dosažení:
1. Česká republika – Sněžka (1 603 m)
24. 9. 1994. První dosaženou položkou byla samozřejmě Sněžka. Vyšel jsem na ní poprvé s tátou, když mi bylo dvanáct, tedy v době, kdy jsem ještě netušil, že někdy budu sbírat evropské kopce, zato jsem začínal tušit, že hory budou mojí životní náplní… Později jsem přidal i výjezdy na kole a na běžkách a jednu zimu se zdařil i „horolezecký“ výstup s cepínem a mačkami zamrzlým žlabem Rudného potoka.
1. Česká republika - Sněžka (1603m)
2. Polsko – Rysy (2 499 m)
6. 8. 1996. Na Rysech jsem se ocitl poprvé, když mě naši vzali na dovolenou do Tater. Od té doby jsem tam byl ještě několikrát v létě i zimě, ale až teď si uvědomuju, že Rysy vlastně nemám až tak košér – vždycky jsem na ně šel ze Slovenska. Výstup z Polska mi zatím ostudně chybí…
2. Polsko - Rysy (2499m)
3. Vatikán – kopule Svatopetrského dómu (132 m)
26. 7. 1997. Vatikán je jedním z těch států, které nemají žádnou, natož nejvyšší horu. K tomu, že jsem si ho připsal, mě inspiroval průvodce Europe’s High Points. I jeho autoři se spokojili se zdoláním kopule Svatopetrského dómu a hledáním nejvyššího přírodního bodu, jakéhosi hrbu ve Vatikánských zahradách, se nezabývali. Uvidíme. Třeba mi to bude vrtat hlavou a ještě se někdy do Říma vypravím. Koupím si vstupenku do Vatikánských zahrad a s GPSkou v ruce budu hledat onen „very top“ s nadmořskou výškou 52 m.n.m…
3. Vatikán - pohled ze Svatopetrského dómu
4. Maďarsko – Kekés (1 014 m)
25. 7. 2004 Na vrchol Maďarska vede asfaltová silnice. Vyjel jsem si ji při cyklovýpravě na Jadran.
4. Maďarsko - Kékes (1 014 m)
5. Slovenská republika – Gerlachovský štít (2 654 m)
21. 2. 2005 Do Tater jezdím skoro každoročně, ale Gerlach mi dlouho unikal. Při horolezeckém výstupu Martinovkou nás setřásla bouřka. Povedlo se až jednoho krásného zimního dne po výstupu Krčmárovým žlabem. I ten pytel z Martinovky se nakonec podařilo sundat.
5. Slovenská republika - Gerlachovský štít (2 654 m)
6. Norsko – Galdhøpiggen (2 469 m)
5. 7. 2006 Na střeše Norska jsem se stavil při první cyklojízdě do Skandinávie. Po štěrkové cestě jsem vyjel na kole k chatě Spiterstulen a pěšky dohopsal na vršek.
6. Norsko - Galdhøpiggen (2 469 m)
7. Rumunsko – Moldoveanu (2 544 m)
22. 7. 2007 Rumunský Moldoveanu jsem pobral při přechodu Fagaraše.
7. Rumunsko - Moldoveanu (2 544 m)
8. San Marino – Monte Titano (756 m)
1. 9. 2007 Strážce San Marina, vápencový útes Monte Titano, se tyčí na dohled jadranských pláží u italského letoviska Rimini. K hradním věžím na jeho vrcholu jsem se propletl prudkými křivolakými uličkami. Bylo to při cyklocestě na Sicílii.
8. San Marino - Monte Titano (756 m)
9. Velká Británie – Ben Nevis (1 344 m)
8. 7. 2008 Další úlovek z cyklovýprav. A jeden z evropských vrcholů, na který se chodí od nuly, tedy téměř přímo od moře. Šel jsem nejpoužívanější cestou: zamknul jsem kolo u Fort William na západním pobřeží Skotska a pěšky se pustil do chodníku Ben Path s 1 300 metry převýšení.
9. Velká Británie - Ben Nevis (1 344 m)
10. Belgie – Signal de Botrange (694 m)
30. 7. 2008 Přes střechu Belgie vede rušná státovka. Přejel jsem ji při návratu z cyklovýpravy po Británii.
10. Belgie - Signal de Botrange
11. Dánsko – Møllehøj (171 m)
20. 6. 2009 Výjezd na střechu Dánska byl pro mě zpestřením při cykloputování na Nordkapp. Na vršku stojí hospodářské stavení, na jehož dvorku jsem marně hledal vrcholový obelisk. Za stodolou jsem pak našel betonovou skruž složenou na paletě. Mylně jsem ji fotil jako „střechu Dánska“ v domnění, že je to onen vrcholový obelisk odstraněný majitelem stavení. Ten se ve skutečnosti nenachází na dvoře, ale na palouku vedle stodoly, jak jsem se později dověděl. (A má dost podobný, válcový tvar.)
Jinak Dánsko je jedna z diskutabilních položek. Kdo chce mít úplný klid, měl by se asi vypravit až do Grónska, které je autonomní součástí Dánského království a kulminuje vrcholem Gunnbjørn (3 694 m). Nicméně grónská autonomie je na pomezí úplné samostatnosti – není členem EU, má vlastní vládu, Dánsku přísluší jen obrana a část zahraniční politiky atd…
11. Dánsko – Møllehøj (171 m)
12. Estonsko – Suur Munamägi (318 m)
29. 7. 2009 I na vrchol Estonska vede asfaltka. Vyjeli jsme si na něj při návratu z cyklovýpravy na Nordkapp. Z rozhledny je vidět až kamsi do ruských dálav…
12. Estonsko - Suur Munamägi (318 m)
13. Německo – Zugspitze (2 962 m)
27. 6. 2010 „Cyklovýstup“ na Zugspitzi se podařil při jedné z výprav do Alp. Šel jsem na ní „od lesa“, tedy z rakouské strany. Po štěrkové cestě jsem vyjel na Ehrwalder Alm (1 600m) a u hostince zamknul kolo. Výstup z Rakouska je o něco kratší než z Garmisch-Partenkirchenu, ale i tak, kdo chce stíhat za jeden den, musí docela zabrat. Hned na začátku stojí v cestě hraniční hřeben, ze kterého se teprve sestupuje do Německa k chatě Knorrhütte. Na závěrečné ferratě jsem se pak asi stal prototypem „neukázněného českého turisty“. V červnu tu ještě ležela kvanta sněhu, v botaskách nic moc. Navíc jsem si zapomněl v bagáži sedák. Od borců v plné zbroji s cepíny a mačkami jsem sklízel káravé poznámky…
13. Německo – Zugspitze (2 962 m)
14. Monako - Chemin des Révoires (161 m)
20. 7. 2010 Nejvyšší místo Monackého knížectví je definováno jako střet ulic Chemin des Révoires a Route de la Moyenne Corniche. Dosaženo při cykloprůjezdu Alpami na Riviéru.
14. Monako - Chemin des Révoires (161 m)
15. Slovinsko – Triglav (2 864 m)
12. 8. 2010 Při cyklovýpravě do Alp v r. 2010 jsem pobral několikero nejvyšších hor, i když jsem je ještě nesbíral. Poslední výšlap vedl na Triglav. Šel jsem z údolí Trenta.
15. Slovinsko – Triglav (2 864 m)
16. Andorra - Pic de Comapedrosa (2 942 m)
23. 6. 2011 Na začátku přechodu centrálních Pyrenejí jsem přešel i přes střechu Andorry. Startoval jsem ve středisku Arinsal a z vrcholu sešel do Španělska.
16. Andorra - Pic de Comapedrosa (2 942 m)
17. Rakousko – Grossglockner (3 798 m)
22. 7. 2013 Na Glockner jsem vyrazil s partou z našeho horolezeckého oddílu. Lezli jsme hřebenem Stüdlgrat. Více zde.
17. Rakousko – Grossglockner (3 798 m)
18. Ukrajina – Hoverla (2061 m)
26. 10. 2013 Připojil jsem se ke kolegům „sběratelům“ z projektu Summec a přešli jsme čarnohorskou hřebenovku, na které Hoverla leží. Více zde.
18. Ukrajina – Hoverla (2061 m)
19. Španělsko – Pico del Teide (3 718 m)
27. 4. 2014 Leckdo počítá za nejvyšší horu Španělska Mulhacén, střechu Pyrenejského poloostrova. Ten jsem navštívil už při cyklocestě do Portugalska. Nicméně úplné španělské nej, sopka Pico del Teide, leží na až na Kanárských ostrovech. Výstup na ni jsem pojal jako dvoudenní přechod. Podrobněji zde.
19. Španělsko – Pico del Teide (3 718 m)
20. Srbsko – Midžor (2 168 m)
5. 9. 2014 Srbský Midžor byl první obětí cyklozátahu po balkánských vrcholech. Nejvíce práce dalo vyšlapat na kole k hotelu Babin Zub. Odtud už je to 8 km příjemné vycházky. (Dalo by se celé absolvovat na MTB)
20. Srbsko – Midžor (2 168 m)
21. Bulharsko – Musala (2 925 m)
10. 9. 2014 Dosaženo při cyklovýpravě po balkánských vrcholech, turistickou trasou ze střediska Borovets.
21. Bulharsko – Musala (2 925 m)
22. Řecko – Olymp (Mytikas) (2 917 m)
16. 9. 2014 Při balkánské cyklovýpravě jsem nemohl vynechat sídlo řeckých bohů. Šel jsem nejpoužívanější trasou. Na kole jsem vystoupal od moře na konečnou silnice u restaurace Proania. Tady jsem přespal (kempování je tu zakázáno, ale borci z restaurantu mi ochotně dali svolení), nechal kolo a na pěší výstup vyrazil ještě před úsvitem. Předpověď počasí totiž slibovala místní standard: ráno pařák, v poledne zatažení s přeháňkami a bouřkami. Strojovým tempem jsem tedy ukrajoval skoro 2 000 m převýšení a za 4 h stanul na vršku. Sestup probíhal s hromobitím za krkem.
22. Řecko – Olymp (Mytikas) (2 917 m)
23. + 24. Makedonie + Albánie – Korab (2 753 m)
21. 9. 2014 Velmi příjemná položka – dvě mouchy jednou ranou. Šel jsem z makedonské strany. Kolo a věci jsem nechal pod policejním dohleden u stanice nad osadou Strezimir (dá se sem dojet po štěrkové cestě i autem) a tři hodiny šlapal nahoru po velmi dobře patrné cestě. Vrchol dosažen, ale nespatřen. Celou dobu se schovával v mracích.
23. / 24. Makedonie / Albánie – Korab (2 753 m)
25. Kosovo – Djeravica (2 656 m)
24. 9. 2014 Další nádherný výlet do hor na albánském pomezí v rámci cyklocesty Balkánské vrcholy. Tady bylo zdaleka nejtěžší dostat se pod kopec. Dvacetikilometrový výjezd po lesní cestě, přesněji bláto-kamenitém úvozu do osady Erenik bývá některými motorizovanými kolegy označován jako „ ta nejstrašnější silnice na světě“. Pro běžné osobní auto nejspíš nesjízdné. Když jsem se dopachtil k prvnímu stavení, zamknul jsem tam kolo a spěchal na Djeravici, která vyzývavě roste přímo z osady. Pro úsporu času jsem to šmiknul svahem přímo nahoru, občas po čtyřech. Na vršku jsem pak narazil na dobře značenou cestu, po které jsem sestoupil ke kolu. Pro příště bych asi volil výstup od kláštera Decani.
25. Kosovo – Djeravica (2 656 m)
26. Černá Hora – Zla Kolata (2 534 m)
27. 9. 2014 Nejzapeklitější záležitost cyklovýpravy po balkánských vrcholech. Už jen ten název – nejen hory (Zla Kolata) ale i celého pohoří (Prokletije) na hranici s Albánií… Když jsem ráno vyrazil z vesnice Vusanje, praštila mě do očí čerstvá sněhová nadílka na okolních štítech, spustil se déšť. Nicméně i přesto jsem stoupal osamoceným údolím přes osadu Zarunica, chtěl jsem to aspoň zkusit. Cesta byla překvapivě dobře značená. Sníh a potíže přišly až v kotli pod vrškem. V mlze jsem tápal labyrintem skalních prahů, oči přilepené na GPS, bez které bych si neškrtnul. Na kluzkých vápencových skalách pokrytých tající břečkou jsem prožíval velkou meditaci nad tématy jako zodpovědnost, ctižádost, odvaha, ješitnost… Nemohl jsem nemyslet na nedávnou tragédii českých kolegů, která se tu odehrála. Několikrát jsem obrátil dolů a pak zase nahoru. Cosi mě ponoukalo vydávat se zas a znova vzhůru. Hora mě úplně pohltila.
Nakonec to vždycky nějak šlo. I ta nejošemetnější místa pustila, mohl jsem jen doufat, že mě pustí i dolů… Nahoře jsem pak bloudil mlhou, vichrem a námrazou a hledal vršek. GPSka, která níže skvěle pomáhala, tady ze mě dělala úplného vola. Ať jsem chodil, kam chtěl, všude ukazovala, že jsem třicet metrů vedle. Nezbylo než se spolehnout na vlastní smysly a věřit, že omrzlý kamenný bobek je oficiální vrcholová mohyla. Cvaknul jsem tedy fotku a po všem lítém boji jsem opouštěl kopec, aniž bych měl úplnou jistotu. (Tu jsem získal až později díky fotkám na internetu.) V promočených pohorkách jsem čvachtal dolů, místo radosti z úspěchu hluboké zamyšlení. Zla Kolata v pohoří Prokletije mi zkrátka přichystala jeden z nejpodivnějších zážitků na horách….
26. Černá Hora – Zla Kolata (2 534 m)
27. Bosna a Hercegovina – Maglič (2 386 m)
1. 10. 2014 Během výpravy po balkánských vrcholech. Bagáž jsem nechal v kempu Mladosť ve východobosenském Tjentišti a na lehkém kole vyšlapal po štěrkové cestě do sedla Prijevor (1668m). (Tady by se bývalo perfektně tábořilo – krásné místo se spoustou placů a vydatným pramenem) (Štěrková cesta je asi sjízdná i pro osobáky, cestou se platí vstup do NP Sutjeska). Pěší výstup vedl po dobře značené stezce v docela exponovaném skalnatém terénu. Před lety tu vybudovali i via ferratu, ta se ale jevila v dezolátním stavu a nepoužívaná. Na vršku bylo pozdě na prodlužování túry (např. k lákavému jezeru Trnovačko) a zároveň brzy na sestup, takže jsem se v klidu posadil, kochal se úžasnými výhledy a vychutnával absolutní samotu. Při sjezdu rozsáhlým pralesem Peručica se vyvalilo na cestu cosi huňatého a nemotorného. Okamžitě to vystřelilo, zahrabalo na štěrku a s vrčením zmizelo v lese. Bylo to odrostlé medvídě.
27. Bosna a Hercegovina – Maglič (2 386 m)
28. Chorvatsko – Dinara (1 831 m)
5. 10. 2014 Poslední položka veleúspěšné cyklovýpravy Balkánské vrcholy . Na kole jsem dojel na konečnou v osadě Glavaš, kde se nachází parkoviště s tábořištěm, studnou a plechovou boudou sloužící příležitostně jako Planinarska kuća (Je třeba zajet opravdu až na konečnou po kamenité cestě mezi domy). Kolo jsem jen tak opřel za boudu a vyrazil na výšlap. Po necelých třech hodinkách jsem stanul na dvojvrcholu Chorvatska – hlavní je ten bez kříže s obeliskem a s plechovou schránkou na vrcholovou knihu.
28. Chorvatsko – Dinara (1 831 m)
29. Malta – Ta‘ Dmejrek (253 m)
17. 4. 2015 Až téměř na samotném vrcholu Maltské republiky staví co hodinu linkový autobus (linka č. 201 Ajruport-Rabat, zastávka Zuta). Tento způsob provedení mně ale samozřejmě přišel zcela nedůstojný a tak jsem maltskou střechu „zdolal“ na závěr dvoudenního pochodu po jižním pobřeží. Nejvyšší bod není nijak označen a moje vrcholová fotka je tedy čistě symbolická a asi trochu zavádějící: u kamenné cedulky jsem se vyfotil jen proto, že jsem si ji pamatoval z průvodce Europe’s High Points a mezi kvítím jsem ji tedy s radostí našel jako starého známého. Rozhodně není topografickou kótou. Člověk má zkrátka tendenci se u něčeho vyfotit, když už stojí na vrcholu evropské země…
Návštěva Malty byla jinak jedním z nejmilejších překvapení při plnění evropských vrcholů. Můj kompliment snad doloží fotky z celého výletu.
29. Malta - Ta' Dmejrek (253 m)
30. Lichtenštejnsko - Vorder Grauspitz (2 599m)
26. 7. 2015 Nejvyšší horu Lichtenštejnska jsme zdolali, aniž bychom do alpského knížectví vůbec vstoupili – šli jsme ze Švýcarska. Krásná a překvapivě i trochu dobrodružná túra pro nás byla útěchou za nezdar na Monte Rose. Více v příslušné fotogalerii...
30. Lichtenštejnsko - Vorder Grauspitz (2 599 m)
31. Kyperská republika - Olympos (1 951 m)
5.11. 2015 Na Kyperský Olymp vede silnice. Vyjel jsem si po ní v rámci týdenní cyklocesty po ostrově. Samotný vrchol bohužel okupuje armáda s radarovou základnou, takže kyperské very top je pro obyčejného smrtelníka nedosažitelné...
31. Kyperská republika - Olympos (1 951 m)
32. Portugalsko - Pico (2 351 m)
20. 4. 2016 Nejvyšší portugalská hora odstartovala před deseti lety můj zájem o téma evropských vrcholů. Při cyklovýpravě na nejzápadnější mys Evropy jsem navštívil kopec Torre (1993m) v domnění, že se mi podařilo vyjet na nejvyšší horu Portugalska. Výjezd to byl hodnotný, v překvapivě pěkných horách s neméně půvabným názvem Estrela - hvězda, ale trochu radosti mi ubralo zjištění, že Portugalci ještě kdesi drží ostrov se sopkou, která je o tři sta metrů vyšší.
Při sbírání evropských vrcholů jsem se tedy musel vypravit na Azorské ostrovy uprostřed Atlantiku. Výstup na Pico (2351 m) jsem pojal nejpoctivěji, jak jen to šlo: pěšky pěkně od moře. Z přístavu Madalena jsem pochodoval po silnici a štěrkových cestách k návštěvnickému centru Cabeco das Cabras (1 231 m). Zde je povoleno jednorázově přespat ve stanu. Přes noc všechno kolem zmrzlo a následující výstup na subtropický vulkán mi zpestřila na beton ztvrdlá sněhová nadílka. Více fotek zde.
32. Portugalsko - Pico (2 351 m)
33. Irsko - Carrauntoohil (1041 m)
18. 9. 2016 O nejvyšší horu Irska jsem se pokusil už před devíti lety při cyklocestě po britských ostrovech. Šel jsem tehdy na blint od východu od jezera Acoose. V mlze a bez informací jsem tehdy trefil jiný kopec. Při druhém pokusu během další cyklovýpravy už jsem šel náležitě nejpoužívanější cestou Devil‘s Ladder od severu. Z farmy Cronin‘s Yard vede dobře značená turistická magistrála krásným údolím s ledovcovými jezery. Obávaným bývá onen Devil‘s Ladder, Ďáblův žebřík z údolí na hřeben. Je to strmý žlab, vysypaný kamenným šrotem, kterým navíc protéká voda. Úsek docela nepříjemný, hlavně na sestupu, ale nikoliv ďábelský. Pak už zbývá jenom dohopsat po širokém hřebenu k železnému kříži, ošlehanému nikdy neutichajícím větrem.
33. Irsko - Carrauntoohil (1041 m)
34. Nizozemí - Vaalserberg (323 m)
2. 10. 2016 Ač by horský cyklista asi v Holandsku žádnou vrcholovou prémii nehledal, silnice na Vaalserberg se přeci jen svinula do několika serpentin. Stalo se na dojezdu z této cyklocesty. Pro poctivost dlužno dodat, že pod nizozemskou korunu stále ještě patří karibský ostrov Saba s vulkánem Mount Scenery (887 m)…
34. Nizozemí - Vaalserberg (323 m)
35. Lucembursko - Buurgplatz (559)/ Kneiff (560 m)
3. 10. 2016 Ještě donedávna byl bezvýhradným vrcholem Lucemburska Buurgplatz při hranici s Belgií. Pak ale někdo přeměřil vedlejší lán pole s označením Kneiff a zjistil, že je ještě asi o půl metru vyšší. Na Buurgplatzu stojí rozhledna, na Kneiffu zřídili u polní cesty symbolický a zatím snad i neoficiální patník. Obojí jsem ztekl v sedle kola při návratu z cyklovýpravy Malá a Velká Británie.
35. Lucembursko - Buurgplatz (559)/ Kneiff (560 m)
36. Moldávie - Bălăneşti (430 m)
6. 10. 2017 Největší výzvou tohoto kopce je zřejmě nalézt dostatek motivace a odhodlání vypravit se do jedné z nejzapadlejších a nejchudších zemí Evropy. Mně se poštěstilo při dojezdu z cyklovýpravy po Východě. Jel jsem po hlinitopísčitých úvozech z vesnice Găureni. Až na několik úseků se podařilo v sedle kola. Cesty jsou neznačené, GPS se velmi hodila. Pokud se dole ve vesnici podaří trefit správnou polňačku, vedou další kroky jako maják dva vysílače na vrcholu.
36. Moldávie - Bălăneşti (430 m)