Kavkaz + dojezd 2017 (Gruzie, Arménie a od Černého moře domů)
Měsíc jsem se potloukal po horách Gruzie, Arménie a východního Turecka, pak jsem se přeplavil přes Černé moře, a aby byl také nějaký přejezd, dovalil jsem z Oděsy po svých domů. Tematicky, vzhledem k mé tradiční náklonnosti k horám, to vycházelo jako Velký Kavkaz, Malý Kavkaz a pokus o cyklovýstup na sopku Aragac, střechu Arménie. Při dojezdu domů jsem si vyjel na nejvyšší horu Moldávie, čímž přibyla další položka do sbírky evropských vrcholů.
Do gruzínského Tbilisi jsem se přepravil letadlem na začátku září. Ještě panovala vedra, ale na horách se dobře jezdilo i chodilo, a postupem času přešly teploty v příjemné teplo. Kromě pár deštivých dnů jsem vychytal neuvěřitelný modrojas. Štěstí na počasí jsem měl i při říjnovém přejezdu od Černého moře domů. V rumunských Karpatech mě počastovalo pár sněhových vloček, jinak jsem si užíval opožděné babí léto. Bezpečnostní problém žádný, pepřový sprej a petardy proti obávaným hafanům nepoužity.
Celkově cesta načetla necelých 7 týdnů a 3 768 km.
Jako obvykle jsem se snažil vtěsnat co nejvíce informací do popisků pod fotkami:
Gruzínské Tbilisi mě přivítalo 35 stupni. Kolo jsem vybaloval v jediném stínu za náklaďákem (vzadu letištní hala).
Tbilisi - v hlavním městě Gruzie se snoubí starý postsovět s moderním leskem.
Ve Tbilisi jsem se zdržel jen na krátkou procházku a nákup proviantu. Vzadu futuristický most Míru.
Necelý měsíc a 2000 km ježdění pod Kavkazem. (Mapa dojezdu domů je mezi fotkami dál.)
Hned za Tbilisi začaly horské scenérie. Vzadu na kopci poutní kostelík Jvari.
Mtskheta, jedno z nejstarších gruzínských měst a středověká metropole
Cestu ke Kavkazu lemovaly vysušené kopce. (Mezi Mstkhetou a Gori)
Podvečerní kolorit gruzínských silnic - krávy se vrací z pastvy.
Gori - rodné město Stalina. V tomhle obchoďáku byl dokonce k pronájmu.
Gori - před Stalinovým muzeem stojí generalissimus v nadživotní velikosti.
Gori - Rodný dům Stalina chrání betonový přístřešek.
Stalinův rodný dům v Gori
V areálu Stalinova muzea se nachází i vagon, kterým cestoval na Jaltskou konferenci.
Cesta na Kavkaz byla ještě dlouhá. Vedla přes hory a doly jižních předhůří. (Bezejmenný, 950 m vysoký průsmyk ve hřbetu Likhis Khedi)
Čiatura - přízračné důlní město, jedno z největších nalezišť manganu na světě.
Sídliště v Čiatuře - těžba manganu pokryla vše vrstvou černého prachu.
Čiatura
Na věži vzadu je klášter Katskhis Sveti. Přístupný je jen po železném žebříku.
Na jižních předhůřích Kavkazu mě mile překvapovaly kvalitní silnice. (Račinský hřbet u Tkibuli)
Další hornické město Tkibuli.
... nad ním ještě visí další atraktivní sídliště...
Přehrada Šaori se rozprostírá ve výšce 1150 m. Smyl jsem v ní horko předešlých dní a v noci přišel déšť.
Nejdelší gruzínská řeka Rioni už vytéká z kavkazských ledovců.
... Silnice po jejím břehu se místy měnila na štěrkovou hrkačku. (Vzadu víska Alpana)
Soutěska za vesnicí Alpana
Ani celodenní déšť nevadil - střídal jsem jedno úchvatné údolí za druhým. (Přejezd od řeky Rioni do města Tsageri)
Chleba se v Gruzii často kupuje přímo od pekaře. Tihle borci pekli ve městě Tsageri.
Za Tsageri jsem konečně spatřil první zasněžené vrcholky Kavkazu.
'Omlouváme se za nepohodlí,' Správa gruzínských silnic. Za Lentheki skončil asfalt a nastoupila šotolina.
Po štěrkovce jsem stoupal dlouhatánským údolím směr kavkazský průsmyk Zagar, spojnici Dolní a Horní Svanetie.
Jeden z typických domků oblasti Dolní Svanetie
Člověk se tu snadno ocitne o 50 let zpět. Nákladní ZIL na silnici pod Zagarem.
Pod Zagarským průsmykem silnice zdrsněla a došlo i na pár brodů.
Úžasné ráno pod Zagarským průsmykem.
Ranní výjezd na Zagar. Počasí už nemohlo být lepší...
Silnice mě vynesla na dosah kavkazských ledovců.
Čtyřtisícovky Ailama a Tsurungali z výjezdu na Zagar.
Úplně vlevo je průsmyk Zagar, kam se silnice propracovala obloukem přes celé údolí.
Výjezd na Zagarský průsmyk jsem prohlásil za nejkrásnější den celé cyklovýpravy...
Poslední kilometr na Zagarský průsmyk.
Na průsmyku Zagar (2 623 m)
Ve sjezdu do Ušguli se otevřel pohled na Svanetský hřeben se zasněženou Dadiashi (3 536 m).
Ušguli, 'kavkazský Tibet', úžasná vesnička ve výšce přes 2000 m.
Pohled na jižní stěnu Šchary, který se mi naskýtal přímo z hotýlku v Ušguli, kde jsem se ubytoval.
Staří Svanové si stavěli u svých domů obranné věže. Trs středověkých věží v Ušguli se dostal na seznam UNESCO.
Kavkazští hafani, strašák dálkových cyklistů. Nakonec jsem s nimi neměl skoro žádný problém.
Tady se trochu poštěkali. (Ušguli)
Z Ušguli jsem se vydal na pěší túrku pod stěnu Šchary (5 201 m), nejvyšší hory Gruzie a třetí nejvyšší hory Kavkazu. Uprostřed je vidět cesta podél řeky k Šcharskému ledovci.
Čelo ledovce Šchary
Po sutí zasypaném ledovci Šchary jsem se snažil dostat co nejvýše k její jižní stěně.
Chlapi sečou ručně trávu vysoko ve svazích nad Ušguli.
Seno pak sváží třeba na starém UAZu. (Ušguli)
Z Ušguli se sjíždělo krásným údolím do Mestie, centra Horní Svanetie.
Ve Věži lásky se podle pověsti ukrývala nešťastně zamilovaná dvojce před hněvem svých příbuzných. Tenhle pán vybíral vstupné a také prodával kavkazské krystaly.
... Jeden malý křišťál mi věnoval jako 'padárok'.
V oblasti Mestie mě lákal výšlap k hoře Ušba (vpravo).
Ubytoval jsem se v soukromí ve vesnici Mazeri. Vpravo je dům domácích s děravou střechou, vlevo vila pro hosty, 'guesthouse'.
Z Mazeri jsem vykračoval nádherným údolím pod horu Ušba.
Při túře pod Ušbu se míjí nejvyšší gruzínský vodopád Shdugra.
Moje kroky vedly k čelu ledovce Ušba.
Ušba (4 710 m), 'kavkazský Matterhorn', a čelo stejnojmenného ledovce
Velkolepým údolím řeky Inguri jsem sjížděl z Kavkazu dolů.
Přehrada Inguri na úpatí Kavkazu
Město Jvari na úpatí Kavkazu
U Kutaisi mě nechali přespat u policejní stanice (vlevo). Vzadu jedna z místních živých sekaček - údržbu městské zeleně běžně obstarávají domácí zvířátka.
Ve vápencovém kaňonu Martvili jsem si dopřál projížďku na člunu.
Kaňon Martvili
Kaňon Martvili
V nížině u Kutaisi pokračovala horka. Na noc jsem ani nezakrýval stan střechou.
Od Kutaisi jsem stoupal na Malý Kavkaz. Nad posledním městem Sairme jsem navštívil malý klášter.
... zapálil jsem v něm svíčku pro štěstí.
Po šotolině jsem stoupal k průsmyku Zekaris na Malém Kavkaze.
Z výjezdu na Zekaris
Pod průsmykem Zekaris je pastevecká usedlost.
Stanoval jsem přímo na průsmyku.
Za úsvitu jsem měl návštěvu.
... a exkluzivní východ...
Průsmykem Zekaris (2 182 m) jsem přejel napříč Malý Kavkaz a sjížděl na jih Gruzie, směr Arménie.
Ve sjezdu jsem zjistil, že mám rozbitý střed (vypadlé středové šlapání z rámu). Šlapat zatím šlo, ale měl jsem o čem přemýšlet...
Ve sjezdu z průsmyku Zekaris jsem narazil na celé pole šafránu.
A další parádní pekárna. Paní pekla moje nejoblíbenější chlebové placky.
Podél řeky Mtkvari jsem směřoval k Arménii.
Před Arménií jsem ještě zavítal do skalního kláštera Vardzia.
Klášter Vardzia - malé město vytesané do skály
Vardzia - prostory vytesané ve středověku měly pojmout až 50000 osob.
Skalní klášter Vardzia
Skalní klášter Vardzia
Nalevo jsou vidět komůrky skalního kláštera Vardzia. Od něj jsem vyjel 500 výškových metrů po serpentinách viditelných ve svahu vpravo.
Kizjak - sušený trus používaný k topení
Na gruzínsko-arménském pomezí začala jízda po pláních pokrytých středoasijskou stepí. (Jezero Akhmaz)
Jedna z posledních gruzínských vesnic, Gorelovka
První arménské kilometry vedly po stepních pláních ve výšce kolem 2000 m.
Arménie - nějaké horské prémie tu nikdo neřeší. Tento průsmyk, vysoký asi 2 150 m, byl bezejmenný... (Silnice U3 u vesnice Tsilkar)
Vlevo Aragac, nejvyšší hora Arménie, ke které jsem směřoval. (foceno od vesnice Tsilkar)
Výjezd po lávových planinách pod arménskou horu Aragac
Bílý flek na široké tmavé základně je Ararat (5137 m), posvátná hora Arménů, a současně nejvyšší hora Turecka.
Podvečerní výjezd pod Aragac
Pod vyhaslou sopkou Aragac se dá vyjet až do 3100 m k jezeru Kuri.
U jezera Kuri (3190 m) jsem se ubytoval v hotelu a pěšky vyrazil k hoře Aragac.
Pěší výšlap na Aragac - je tvořen čtyřmi vrcholy. Vlevo je Západní, vpravo Jižní.
Drtivá většina lidí se spokojí s Jižním vrcholem (3893m), kde také vlaje arménská vlajka. Mě ještě zlákal vrchol Západní vzadu.
Hlavní vrchol Aragacu (4090m, vlevo) byl ještě daleko. Muselo by se přejít rozrušeným kráterem staré sopky. Snad někdy příště...
Na Západní vrchol Aragacu mě zlákala jeho nádherná výška - 4001 m. Vzadu hlavní vrchol.
Led a síra v kráteru vyhaslé sopky Aragac
Musel jsem řešit závadu na středu. Po peripetiích s místními kutily jsem kápnul na Karena, servisáka arménské juniorské reprezentace. Zavezl mě do svého servisního centra v Jerevanu.
Karen mi místo vypadlého středu přichytil svářečkou starší kousek z vlastních zásob. I ten se začal na dojezdu domů viklat a skřípat, nicméně vydržel...
Z Jerevanu jsem se nechal převézt taxíkem k Sevanskému jezeru, kde jsem u kláštera Sevanavank opět usedl na kolo.
Pravoslavný klášter Sevanavank byl založen v 9. století.
Chačkary, prastaré posvátné kameny u zdi kláštera Sevanavank
V horách na severu Arménie jsem se pohyboval i po trase arménské Hedvábné stezky. (Silnice U8 za Dilijanem)
Město Vanadzor na severu Arménie
Tento den jsem projel obcí Lermontovo a vystoupal na Puškinův průsmyk (2037m).
Cestou zpět do Gruzie jsem projel ještě jeden průsmyk, Karachač (2272m).
Starý arménský hřbitov v opuštěné vesnici u hranic s Gruzií.
První turecká horská prémie.
Východní Turecko - v horách Yalnızçam Dağları u města Çıldır
A moje turecké výškové nej...
Hned pod průsmykem Çam Geçidi se ukrývá pastevecká osada Kocabey Yaylası.
Ve východotureckých horách vyrostly v posledních letech obrovské přehrady. Toto je Deriner Barajı u města Artvin.
Turecká mešita (u města Borçka)
Toto pravdu není fotomontáž! Vyfoceno ve městě Karşıköy na přehradě Muratlı Barajı na turecko-gruzínském pomezí. (Hraniční přechod, vyznačený v mapách, neexistuje - musel jsem se vracet)
Černé moře mě přivítalo deštěm.
Zpět v Gruzii: v přístavu Batumi jsem několik dní marně čekal na loď přes Černé moře.
Batumi rychle roste v moderní letovisko.
A další rozverné zátiší v Batumi
Regata v Batumi - ke kostelíku vzadu na kopci jsem si vyjel na kole.
... a opačný pohled - od kostela Sv. Trojice na hoře Sameba na Batumi
Tihle borci pěkně hráli na podvečerní kolonádě v Batumi.
V Batumi jsem potkal Čecha Matouše. Díky němu jsem se dostal na nákladní loď z Poti do Oděsy (vzadu).
Na palubě bulharské lodi 'Geroite na Odessa' vyplouváme z Poti do Oděsy. S námi také vlakové vagony a kamiony.
Vagony musí být na palubě řádně přikurtované.
Plavba přes Černé moře byl zážitek sám pro sebe - pluli jsme přes dvě noci.
Měli jsme více než prostorné apartmá.
Matouš Rucki, můj souputník z černomořské plavby, se vracel z cesty kolem světa. Své zážitky publikuje na blogu cestokombinat.exposure.co .
Plavili jsme se s asi tuctem kamioňáků. Mezi nimi i samotný Král silnic. (Jídelna lodi Geroite na Odessa)
Po vylodění v přístavu Čornomorsk u Oděsy jsme přespali v rumišti za městem a ráno se naše cesty opět rozešly.
Ráno jsem zajel na ukrajinské pobřeží, abych se rozloučil s Černým mořem.
Dojezd Černé moře - Žamberk, 1700 km / 15 dní (screen z Mapy.cz)
V ústí Dněstru do moře mi zapózoval ukrajinský rybář.
Pánovi jsem napumpoval prázdné kolo. Za odměnu se nechal vyfotit. (Ukrajina)
Rozstřílená ruina, pamětník i památník 2. světové války. (Ukrajina)
Slunce zapadá do ukrajinského strniště.
Mezi Ukrajinou a Moldávií leží separatistická oblast Podněstří. Jejím hlavním městem je Tiraspol.
Do Podněstří se jezdí fotografovat sovětské artefakty. Ve skutečnosti jich tu není mnoho. Zde Lenin před Domem sovětů v Tiraspolu.
Jinak mě podněsterský Tiraspol překvapil jako čisté, barevné, vitální - a vlastně docela pěkné město. Autobusy bývají vyvedeny v národních barvách.
Mnohem více než symboly socialismu jsem v Podněstří potkával krásně opravené sakrálie, jako třeba kapličku hned u pomníku Rudé armády v Tiraspolu.
Hlavní 'prospekt' v Tiraspolu. (Suvorovovo náměstí)
Podněsterské moldavské republice je 27 let. Její existenci však neuznává ani Rusko, které nad ní drží patronát... (Suvorovovo náměstí v Tiraspolu)
Technické služby Tiraspol, Podněstří
'Lenin strhává davy' před parlamentem v Tiraspolu (Podněstří).
Moldávie - země polí, luk a malebných vesniček
Moldávie - projel jsem mimochodem napříč celým Kišiněvem, ale tohle už je opět venkov, jedna z pestrobarevných vesnic severně od metropole.
Moldavská studna
Vzadu je Bălănești, nejvyšší hora Moldávie (nalevo s dvěma stožáry).
Na Bălănești jsem se proplétal po hlinitopísčitých cestách. Modlil jsem se, aby nezačalo pršet, jinak bych se odsud asi nedostal....
Na Bălănești se nakonec podařilo vyjet v sedle kola.
Na Bălănești (430 m), nejvyšší hoře Moldávie, stojí dva vysílače. Jinak je vrchol neoznačený a nikoho jsem tam nepotkal.
Další krásná moldavská studna v kopcích nedaleko Bălănești
Po moldavské šotolině se mi nestýská...
V Moldávii se člověk ocitá na venkově minulého a možná i předminulého století. (Vesnice Alexeevca poblíž hranic s Rumunskem)
Moldavský říjen. Dole je mimochodem regulerní silnice L392 za obcí Alexeevca.
Eiffelův železniční most (Podul Eiffel) v Ungheni spojuje Moldávii s Rumunskem. Stavěl ho v r.1874 slavný architekt. Oba konce hlídají vojáci a mohl jsem fotit jen prostředek.
V rumunských Karpatech (řeka Bistrița)
Rumunské Karpaty (údolí řeky Bistrița)
Pak to dýchlo zimou. Zasněžená Rodna z výjezdu na průsmyk Prislop v rumunských Karpatech.
Rumunsko - na průsmyku Prislop (1416 m) rostou sjezdovky a také nová silnice.
Deštivý den v Rumunsku. Za pozornost stojí opět pěkná silnice (DN 18 před Sighetu Marmației).
Maďarsko - aspoň jedna fotka za stovky kilometrů zdejších rovin. Nalevo už je vidět pohoří Bükk poblíž Slovenska.
V severním Maďarsku jsem přejel pohoří Bükk.
Pohoří Bükk - Bukové hory v severním Maďarsku
Říjnové ráno v maďarském Bükku. Dole vesnice Répáshuta.
Bükk - vápencové kopce se skalami a krasovými jeskyněmi
A první závan domoviny - svatý Jan Nepomucký na mostě z Maďarska na Slovensko (hraniční přechod Rároš)
Na jižním Slovensku vrcholilo nádherné babí léto. (Krupinská planina)
Banská Štiavnica
Banská Štiavnica - díky bohatství zdejších dolů zdobí město soubor honosných domů.
V Žarnovici jsem se ubytoval v internátě. Paní vychovatelka Zuzana s kamarádem mi tu přichystali úžasné přijetí. Musel jsem do večera vyprávět.
A další nádherné ráno, tentokrát při přejezdu Vtáčniku u Partizanske.
Luxusní babí léto vydrželo až domů. Cyklostezka podél Moravy u Otrokovic.
Kroměříž i v půli října krásně kvetla.
Kroměříž - Kolonáda v Květné zahradě
Kroměříž - Květná zahrada nabízela úžasnou kombinaci podzimních barev a květů.
Poslední ráno jsem se probudil v polích na Hané.
Tohle mám rád: bagáž a kolo složené ve sklepě po zdárné výpravě. Po 15 dnech a 1700 km přejezdu od Černého moře a po sedmi týdnech a 3768 km celkově.