Jižní Amerika - přejezd od Pacifiku k Atlantiku
Po dlouhé době (konkrétně po 11 letech od přejezdu Severní Ameriky) konečně zase přejezd kontinentu, i když trochu skromnější, než jsem vždycky chtěl. I tak se podařil docela pěkný dvouměsíční přejezd od Tichého k Atlantskému oceánu přes peruánské Andy, bolívijské Altipláno a argentinskou pampu. Nakonec jsem trasu nečekaně prodloužil o legendárně příšerné šotoliny na bolívijsko-chilském pomezí, takže přibyl ještě kousek Chile a moře zážitků z úžasné sopečné pouště. 5 324 km, 54 dní jízdy
Termín: říjen a listopad 2023; všeobecně přechod mezi suchou zimou a teplým, ale vlhkým létem. Říjen v Peru byl vesměs dusný, spíše slunečný s téměř každodenními přeháňkami. Na přelomu října a listopadu panovalo na Altiplánu teplo a sucho (i ve 4000 m jsem šlapal v krátkém oblečení). Listopadový dojezd v argentinské pampě byl ještě snesitelně horký (38 st. max.).
Bezpečnost: i díky nevalné pověsti spíše příjemné překvapení, problém jsem neměl žádný. Spíše příjemným překvapením byli i řidiči, byť jsem se hned z kraje stal svědkem tragické dopravní nehody.
Nocování: trochu neřest téhle výpravy: ve stanu jsem strávil jen necelou polovinu nocí, a to jen v nejodlehlejších horských a pouštních oblastech. Jinde se kvůli všudypřítomné roztroušené zástavbě skoro nedalo a i kvůli bezpečnosti jsem se většinou uchyloval do ubytování, která jsou naštěstí velmi hojná a levná (90,- až 300,- Kč za noc, v průměru tak 200,-)
Podrobná trasa na Mapách.cz (nesedí na 100%, ale vesměs ano)
Trasa Lima - Buenos Aires. 5 324 km, 54 dní
Pár dní před odjezdem jsem objevil praskliny v rámu a muselo se svařovat. Ochotně vypomohli kluci z Kovářství Postrach v Mladých Bukách.
Sestavování kola u letiště v Limě. Bagáž nedorazila, stejně jako při přejezdu Severní Ameriky.
Startovní čára - na kole bez zpožděné bagáže jsem si zajel na pobřeží Tichého oceánu.
Lima: v peruánské metropoli jsem nakoupil proviant, pořídil plynovou kartuši a sim kartu. Večer naštěstí přivezli zpožděnou bagáž.
Konečně jízda. Centrum Limy jsem projel po cyklostezkách a nejkratší cestou zamířil do hor.
Z dopravní vřavy na silnici PE-22 Carretera Central jsem odbočil na šotolinovou LM-116 a stoupal do prvního andského údolí.
Čtyřicetikilometrový výjezd do 3 500 m mi zabral celý den.
V poslední vesnici Huanza ve výšce 3 500 m jsem si naplánoval den pauzu na aklimatizaci.
Huanza - v nedělním ránu tu panovala velká pohoda.
Zvědavě jsme se navzájem okukovali s místními.
Z Huanzy jsem podnikl aklimatizační výšlap do 4000, kde na mě z mlhy vykouklo stádo zvědavých koní.
Pak jsem pokračoval v pomalém výjezdu pod první velké průsmyky.
... Stále údolím vzhůru po kamenité silnici.
Místní odpadové hospodářství: v zatáčce nad vesnicí vyklopit do řeky...
Kvetoucí opuncie ve 4000 m jsem fotil při čekání, až vybublá bouřka vzadu.
Nijak jsem nespěchal - před výjezdem do výšky Mont Blanku jsem ještě raději přespal ve 4 100 m.
Konečně den D - stoupání na první velký průsmyk Abra Sungrar.
První lamy - cupitaly přede mnou několik kilometrů.
Vzadu ve svahu se kroutí moje výjezdová silnice.
Pod průsmykem leží několikero přehrad a také dolů.
Poslední kilometry na Abra Sungrar patřily k těm nejparádnějším z celé výpravy.
Vedle přehrad zdobí Abra Sungrar i přírodní horská jezera.
Závěrečný výjezd na 'předvrchol' Abra Sungrar. Hlavní průsmyk byl ještě o kus dál.
Dvojsedlo Abra Sungrar - parádní projížďka s výhledy na pětitisícovku Rajuntay.
Samotný průsmyk Abra Sungrar (4 868 m) není nijak označený. Od moře to sem bylo přes 140 km stoupání.
Pak jsem sjel na hlavní štreku PE-22 Careterra central. Horní úsek už není tak dramatický, ale pomníčků je tu i tak požehnaně...
... ještě téhož dne navečer jsem po ní stoupal do dalšího óbrprůsmyku Ticlio.
Sedlo Ticlio překonává i železnice, donedávna nejvyšší na světě. Projíždí přitom 69 tunely.
Na průsmyk Ticlio (4 818 m) jsem dorazil v soumraku a mrholení.
Stačil jsem sjet jen kousek pod sedlo (vlevo nahoře), kde jsem absolvoval zatím nejvyšší nocleh v životě.
Ráno pod průsmykem Ticlio
Ve sjezdu do města Oroya jsem minul obří doly a pak se stal svědkem tragické nehody, kdy se auto po nárazu do skály zřítilo do řeky.
Třístopé peruánské tuktuky zdolávají i čtyřtisícové průsmyky. Tady ve městě Jauja.
Náměstí ve městě Huancayo
Větší peruánská města byla jedinou možností si pořádně nakoupit. Takto jsem se prodíral tržištěm k supermarketu ve městě Huancayo.
V hotýlku nalevo v městečku Izcuchaca mě postihla divoká střevní příhoda se zimnicí. Ráno jsem dlouho zvažoval, jestli jet přes vysoké hory nebo pohodlnější, ale nezáživnou silnicí podél řeky.
... Vyhrály samozřejmě hory. Začátek výjezdu na sedlo Abra Chonta.
Horní část výjezdu na Abra Chonta vedla po širokých pláních.
Výjezd na Abra Chonta
Pucapampa, poslední víska ve výjezdu na Abra Chonta ve 4 500 m.
Výjezd na Abra Chonta vedl po asi 15 let starém asfaltu.
... Ten se však už zase drolí a mění zpátky na šotolinu...
Pod Abra Chonta
Lamy alpaky pod Abra Chonta. Jejich vlna se termoizolačními vlastnostmi blíží husímu peří.
Na Abra Chonta (4 825 m). I zdejší silnice slouží hlavně horníkům...
Pod Abra Chonta jsem stanoval na větrné hůrce. K ránu na stanu přimrzly dešťové kapky.
Jezero Choclococha pod Abra Chonta. Světlé tečky na hladině jsou plameňáci.
Plameňáci na jezeře Choclococha
Indiánské babičky mi marně nabízely čepice z alpaky...
Po krásných silnicích jsem mířil k dalšímu průsmyku Apacheta.
Výjezd na Abra Apacheta
Puja Raimondova - andský endemit. Škoda, že jsem nešel blíž, další už jsem neviděl...
Bizarní výlev síry pod Abra Apacheta. Bohužel se mi nepodařilo zjistit nic víc...
Na průsmyk Apacheta (4 746 m) jsem dorazil za soumraku.
... Zevlovali tu tihle indiánský uličníci.
V noci pod Abra Apacheta přešlo několikero bouřek, které přinesly sníh na okolní kopce.
Ayacucho, další rozlehlé město, kterým jsem se musel prokopat.
Arroz chaufa, vydatné peruánské rizoto
Nad Ayacuchem jsem kápnul na jedno z nejhezčích ubytování za celou cestu. V prostorném pokoji jsem si krásně usušil výbavu namoklou z hor.
V peruánském vnitrozemí to byla jízda po úžasně členité horské dráze s mnoha přejezdy čtyřtisícových průsmyků, většinou bezejmenných. Tohle je jeden z nich.
... A ze 4000 sjezd do 1900 a zítra zase do 4000 v kopcích na obzoru. (Dole městečko Ocros)
... A ráno na dně údolí z předešlé fotky - řeka Río Pampas
... A zase do 4000, po krásné nové silnici PE-3s.
Další bezejmenný průsmyk ve výšce 4200 m před městem Andahuyalas
Říjen v Peru: nastupující vedra a semtam přeháňka nebo bouřka. (Nad městem Abancay)
Krásné silnice končily u bran velkých měst, kterými jsem se protloukal po roztřískaných ulicích. Abancay
A zase do 4000 v subtropických kopcích nad městem Abancay
... V parádním výjezdu mizelo Abancay v hlubinách pode mnou.
Následoval pád do úchvatného kaňonu řeky Apurímac.
Apurímac, jedna ze zdrojnic Amazonky
Oranžový most přes řeku Apurímac byl nejnižším místem při přejezdu And (1850 m). Následoval výjezd do 4000.
Bájné město Cuzco leží na okraji Altiplana ve výšce 3700 m.
Cuzco - naproti koloniální katedrále kyne inský vládce levicí směrem k ruinám inského královského paláce v kopcích nad městem.
Cuzco, epicentrum peruánského cestovního ruchu, a pro mě nejkrásnější peruánské město
... A taky další rekultivační stanice, kde jsem si vypral v jedné z mnoha veřejných prádelen a doplnil plyn a jiný proviant.
Nad Cuzkem stojí ruiny pevnosti Saksaywaman, bývalého centra inské říše.
Stěny pevnosti sestavili Inkové z přesně opracovaných kamenů.
... Mezi některé se nedá prostrčit ani list papíru... (Saksaywaman, Cuzco)
Hory nedaleko Cuzka ukrývají indiánskou vesničku Pisac, s přihmouřenýma očima 'něco jako Machu Picchu', jehož návštěvu jsem vynechal.
Pisac - opuštěné indiánské vesničky a zemědělské terasy ve výšce 3 500 m
Na odjezdu z Cuzca jsem minul další indiánskou stavbu Rumicolca. Její účel se zatím nepodařilo nikomu rozluštit...
V Peru na mě denně zaútočil tucet hafanů. Tenhle dobrák byl čestná výjimka. Cupital se mnou až do průsmyku Abra La Raya.
Průsmyk Abra La Raya (4 335 m) na cestě z Cuzka k jezeru Titicaca
Na průsmyku La Raya vyskákal z autobusu zájezd českých turistů. Indiánské babky jim hned vnucovaly svoje výtvory.
Českým kolegou z předešlé fotky jsem se nechal vyfotit na průsmyku, o kterém jsem se mylně domníval, že je posledním velkým kopcem výpravy.
Hřbitov na Altiplanu
Jedno z mála stanování v Peru - otevřená krajina s roztroušenou, ale všudypřítomnou zástavbou mnoho dobrých úkrytů neskýtala...
Cestou k jezeru Titicaca se už ohlašovalo Altiplano se svými nekonečnými a navzájem zaměnitelnými rovinami.
Zdobení býčci střeží prastarou katedrálu ve městě Pucará.
Velkoměsto Puno se rozkládá na břehu jezera Titicaca ve výšce 3 800 m.
Z Puna vyrážejí výletní loďky k rákosovým ostrovům na jezeře Titicaca. Další turistická povinnost, kterou jsem nesplnil....
U jezera Titicaca se s rákosem pracuje dodnes.
Aramu Muru, indiánská památka u jezera Titikaka. Účel neznámý...
... je ukrytá mezi parádními skalními stěnami.
U břehů jezera Titikaka jsem se pohyboval několik dní a nakonec u něj přejel z Peru do Bolívie.
Z kraje Bolívie jsem navštívil ruiny dalšího indiánského města Tiwanaku.
Sluneční brána, jedna z několika, které se zachovaly v Tiwanaku.
Zbytky chrámu v Tiwanaku
V Tiwanaku se zachovalo také několikero soch.
Před Tiwanaku parkovala Tatra kolem světa 2. Opět vzácná příležitost si trochu popovídat.
Na první bolívijskou noc mi poskytl úkryt bezejmenný čtyřtisícový kopec s vysílači.
Aglomeraci La Pazu jsem objížděl uctivým obloukem. Příliš jsem si ale nepomohl: šotolinová silnice vedla kolem rozlehlých cementáren.
Při objezdu La Paz jsem zároveň jen na obzoru míjel šestitisícové sopky. Lákaly a trochu ležely v hlavě... (Vzadu Huayana Potosí, 6088 m)
Stovky kilometrů jsem bez problému valil po bolívijské dálnici č. 1.
Altiplano u města Oruro
Ve starších čtvrtohorách bylo Altiplano zaplaveno obrovským jezerem. Zbyla po něm Titicaca a několikero vysychajících slaných jezer. Tady Lago Popoo u města Challapata.
Typičtější pohled na bolivijské Altiplano: celkem fádní štěrkové pláně a odpadky v příkopech...
... Ale o kousek vedle zase toto...
Podvečer na bolívijském Altiplanu
Zdánlivá pustota bolívijského Altiplana umožnila zase trochu stanování. Ale i tady kolem mě prošel za soumraku člověk...
Ranní skalky vedle stanu
Ve výšce 3650 m leží největší solná pláň na světě, Salar de Uyuni. Vyschlé jezero tu zanechalo přes 100 km širokou solnou krustu.
... Vedou přes ni uježděné silnice. Sváděly mě pokračovat dál a dál...
Salar de Uyuni: solná krusta vytváří charakteristické polygony.
Za Uyuni měl můj program na Altiplanu vesměs končit. Přišlo mi to líto, něco mi ještě chybělo, a tak jsem se vypravil na legendární šotolinové silnice v poušti u chillských hranic.
Odměnou za hrabání v příšerné šotolině byly úžasné pouštní scenérie; skály ve Valle de Rocas u městečka Villa Mar
Valle de Rocas u městečka Villa Mar
Stanování za poslední vesnicí Villa Mar. Vstával jsem za úsvitu, protože jsem potřeboval přejet přes 100 km k další vodě.
... Hned v prvním výjezdu do 4 600 m se ale ukázalo, že to nestihnu...
... Jinak tu ale bylo božsky...
Pak se silnice vyloupla na úžasnou náhorní pláň ve 4500 m.
Silnice zvaná Ruta de las Lagunas míjí několikero slaných plání a jezer. Tady Laguna Capina
Nad solnou plání Laguna Capina
Mimoděk jsem tu přepsal svůj cyklistický výškový rekord. Toto bezejmenné sedlo mělo podle Map.cz 4931 m.
Sopečná poušť hraje hlavně v podvečer a ráno úžasnými barvami.
Podvečer u chilského pomezí. Na pláni dole jsem nakonec stanoval.
Večer jsem píchnul zadní kolo. Kolo jsem jenom odvlekl kousek od silnice a stanoval ve 4 700 m. Vodu jsem naštěstí pořídil u vrátnice do národního parku.
Laguna Chalviri, další ze slaných jezer
K horkým pramenům a hotelu u jezera Laguna Chalviri jsem chtěl dorazit včera...
U jezera Chalviri
Surrealistické krajině u Laguna Chalviri se říká poušť Salvatora Dalího - Desierto de Dalí.
Silnice prohrnutá v sopečné škváře byla místy sotva pojízdná.
Laguna Blanca, jezero s plameňáky na hranici s Chile. V hotýlku na jeho břehu jsem strávil poslední bolívijskou noc.
Škvárová pista od Laguna Blanca (vzadu) k hraničnímu přechodu do Chile.
V Chile jsem s úlevou zase najel na asfalt.
Vstupní procedura do Chile byla nečekaně zdlouhavá. Vyfasoval jsem i speciální lejstro na kolo.
Skoro šestitisícové sopky Licancabur a Juriques na hranici Chile a Bolívie. Jejich krátery ukrývají malá jezírka.
Hned v první chilské zatáčce vykašený kamion... Zdejší řidiči si proti účinkům nadmořské výšky často pomáhají žvýkáním koky...
Chile jsem projížděl po horním okraji Atacamy, nejsušší pouště světa. Zrovna tady ale bylo vody dost, i když většinou slané...
Za 120 km po Chile jsem nespatřil jediný obydlený dům. Jezírko na okraji slaniště Salar de Pujsa
I v Chile jsem přejížděl bezejmenné průsmyky přes 4800 m vysoké.
Monjes de la Pacana, zkamenělí mniši na chilské Atacamě.
Laguna Negra, další ze slaných jezer, tentokrát Černé
Tady jsem kvůli vichru zažil největší horor se stavěním stanu. Ráno nebylo po větru ani památky...
Přejezd do Argentiny. Celnice byla až v první vesnici Jama uprostřed.
Z první argentinské vesničky to do dalšího města bylo 150 km pustiny.
Kaktusový les na argentinském Altiplanu
Na argentinských náhorních pláních mě po delší době atakovaly bouřky.
Salinas Grande, argentinská solná pláň ve výšce 3500 m. Těží se tu sodík, draslík i lithium.
Salinas Grande - ze soli se tu vyrábí i suvenýry pro turisty.
Pohled zpět při výjezdu po silnici Cuesta de Lipán na průsmyk Abra de Potrerillos
Na průsmyku Abra de Potrerillos jsem se rozloučil s výškou 4000 m.
Následoval úžasný sjezd do argentinského vnitrozemí.
... Skoro jsem uvažoval si ho vyjet ještě jednou nahoru.
Sjezd z Abra de Potrerillos do argentinského vnitrozemí
Dole jsem se střihem ocitl v jiném světě; po dlouhé době v lese.
Pěkná silnice se kroutila subtropickým pralesem, v korunách stromů se proháněly bandy papoušků.
Veřejné tábořiště Alemania jsem měl vyhlédnuté už z domu. Bylo tu brutální vedro, ale naštěstí se dalo okoupat v přilehlé řece.
Argentinská silnice RN 68 projíždí krásným údolím s rezervací Quebrada de Cafayate.
El Anfiteatro, jedna ze skalních soutěsek u silnice RN 68
Silnice RN 68 v rezervaci Quebrada de Cafayate, pro mě nejparádnější úsek z Argentiny
El Obelisco, jeden ze skalních útvarů u silnice RN 68
U silnice RN 68
Los Castillos, Hradby u silnice RN 68
Za Cafayate následoval ještě jeden větší výjezd na sedlo Abra del Infiernillo (3070 m) a sjezd do inverze.
Další den vedl sjezd subtropickým pralesem do údolí řeky Río los Sosa.
Údolí řeky Río los Sosa
Río los Sosa
Río los Sosa
Pak už měl být jen pozvolný sjezd do rovinaté pampy, ale v jednom z posledních kopců jsem uviděl úžasné serpentiny a neodolal...
Z trochu marnotratného stoupání na Cuesta del Portezuelo se vyklubal možná nejparádnější výjezd celé výpravy. Silnice se kroutila v úžasných mašlích.
Výjezd na Cuesta del Portezuelo byl parádní rozlučkou s Andami, byť jeho nadmořská výška 1800 m je ve zdejších poměrech bezvýznamná...
... Nahoře jsem koupil bouřku s lijákem.
Moře vzadu není moře, ale pampa, kterou budu šlapat přes 1000 km k Atlantiku.
Pampa...
Porážku ve válce o Falklandy (argentinsky Malvíny) řeší Argentinci i na dopravním značení.
Kvůli všudypřítomným plotům se v pampě nedalo stanovat. Tady jediná výjimka, stan se podařilo ukrýt pod strom vpravo.
Córdoba, třetí nejdůležitější město Argentiny
Historické centrum Córdoby s nejstarší argentinskou universitou je na seznamu UNESCO.
Argentinská pampa je obilnicí Jižní Ameriky. Na konci listopadu zrovna propukaly žně.
Prašná smršť v pampě
Ve městě Oliva vybudoval jeden z veteránů památník války o Falklandy (argentinsky Malvíny).
Památník války o Falklandy (Malvíny) ve městě Oliva
Památník války o Falklandy (Malvíny) ve městě Oliva
Po vyhlášeném argentinském stejku mi bylo těžko a rád jsem se vrátil k osvědčeným špagetám s tuňákem.
Paraná, druhá největší řeka Jižní Ameriky ve městě Rosario
Nábřeží řeky Paraná ve městě Rosario
Rosario, jedno z největších argentinských měst
Obilné lány a sila připomínala americký Středozápad.
Na jednom z přítoků řeky Paraná jsem kápnul na pěkný vodopád Salto del Pavón
Salto del Pavón
Vedlejší ramena rozvětveného veletoku Paraná mají i malebnější zákoutí. (Vyhlídka ve městě San Nicolás de los Arroyos)
Río Paraná
Posledních 150 km do Buenos Aires jsem bez problému valil po dálnici.
V aglomeraci Buenos Aires jsem měl prekérku s noclehem - veškeré v mapě značené hotely byly hodinové. Až o půlnoci se nade mnou smilovali v tomhle hampejzu.
Rodný dům papeže Františka v Buenos Aires
Papežův rodný domek je ten nalevo.
Buenos Aires, hlavní město Argentiny. Nalevo budova parlamentu.
Na demonstraci proti čerstvě zvolenému prezidentovi se mávalo Che Guevarou a palestinskými vlajkami.
Prezidentský palác v Buenos Aires. Z jeho balkonu pronášela projevy Evita Peronová.
Centrum Buenos Aires se dá pěkně projet po cyklostezkách.
Na poslední míli se mi podařilo cvaknout aspoň jednoho papoucha za všechny argentinské.
Moře v Buenos Aires je bohužel páchnoucí stokou.
Řeka Paraná barví Atlantik do hněda. Vyhlídkový balkon vzadu jsem prohlásil za cílovou pásku..
Přejezd kontinentu od Pacifiku k Atlantiku dokonán.
Cestou na letiště se taxikáři podařilo narvat krabici s kolem dovnitř auta.
Poslední bivak - na ruzyňském letišti, vánočně vyzdobeném.