Fotogalerie - Martin Vítek

Fotogalerie

Cyklovýpravy

Přejezd Jižní Ameriky 2023

Jižní Amerika - přejezd od Pacifiku k Atlantiku

Po dlouhé době (konkrétně po 11 letech od přejezdu Severní Ameriky) konečně zase přejezd kontinentu, i když trochu skromnější, než jsem vždycky chtěl. I tak se podařil docela pěkný dvouměsíční přejezd od Tichého k Atlantskému oceánu přes peruánské Andy, bolívijské Altipláno a argentinskou pampu. Nakonec jsem trasu nečekaně prodloužil o legendárně příšerné šotoliny na bolívijsko-chilském pomezí, takže přibyl ještě kousek Chile a moře zážitků z úžasné sopečné pouště. 5 324 km, 54 dní jízdy

Termín: říjen a listopad 2023; všeobecně přechod mezi suchou zimou a teplým, ale vlhkým létem. Říjen v Peru byl vesměs dusný, spíše slunečný s téměř každodenními přeháňkami. Na přelomu října a listopadu panovalo na Altiplánu teplo a sucho (i ve 4000 m jsem šlapal v krátkém oblečení). Listopadový dojezd v argentinské pampě byl ještě snesitelně horký (38 st. max.).

Bezpečnost: i díky nevalné pověsti spíše příjemné překvapení, problém jsem neměl žádný. Spíše příjemným překvapením byli i řidiči, byť jsem se hned z kraje stal svědkem tragické dopravní nehody.

Nocování: trochu neřest téhle výpravy: ve stanu jsem strávil jen necelou polovinu nocí, a to jen v nejodlehlejších horských a pouštních oblastech. Jinde se kvůli všudypřítomné roztroušené zástavbě skoro nedalo a i kvůli bezpečnosti jsem se většinou uchyloval do ubytování, která jsou naštěstí velmi hojná a levná (90,- až 300,- Kč za noc, v průměru tak 200,-)

Podrobná trasa na Mapách.cz (nesedí na 100%, ale vesměs ano)

Iberica - Marocana 2019

Pyreneje, Picos de Europa, Santiago de Compostela, Cordillera Central, Sierra Nevada, Gibraltar, Atlas, Sahara

Bylo asi lepší rovnou v podnadpisu vyjmenovat největší trháky výpravy. Ano, jak název cesty napovídá, dva a půl měsíce jsem se poflakoval po horách Iberského (Pyrenejského) poloostrova a Maroka. Už jsem tam dříve tak nějak byl (třeba při cyklojízdě do Portugalska), nicméně zdaleka jsem nemohl navštívit všechno. Tentokrát nastal čas smazat resty, na které jsem si už dlouho brousil zuby. Nejvíce jsem se třásl na přejezd Sierra Nevady po nejvýše položené silnici Evropy. Vydařil se znamenitě, jak je snad z fotek patrné.
Září a říjen jsou asi nejpříjemnější měsíce pro návštěvu iberských hor, na Sahaře jsem si pak na konci října užíval fajnovou opalovačku s teplotami kolem 25°C.

Omán 2018

Hory a pouště Ománu 2018

Omán je oázou stability, klidu a pohody v rozkolísaném arabském světě. Potkal jsem tu možná nejhodnější lidi za dvacet let svého cestování. Mým hlavním cílem byly ale jako obvykle hory. I když se mi nepodařilo vyjet na nejvyšší horu, 3000 m vysoký Jabal Shams, pořídil jsem v horách Al Hadžar parádní výjezdy po šotolině i asfaltu. Pak jsem zamířil do pouště Wahiba s pěknými dunami a ještě nakouknul k Indickému oceánu. V listopadu bylo snesitelné horko (do 35 st.) a asi dvakrát zapršelo.

Izrael (a Palestina) 2018

Po loňském pěším přechodu byla moje fascinace Izraelem natolik silná , že jsem se musel vrátit, tentokrát v sedle kola. Během necelých třech dubnových týdnů jsem chtěl prošlapat celou zemi od severu k jihu, projet si vyhlédnuté štěrkovky v pouštích, pokusit se o nejvyšší horu, a také navštívit okupovaná území - Golanské výšiny a Palestinu. S trochou fantazie se tu dá pořídit jakýsi mikropřejezd asijské pevniny od Atlanského k Indickému oceánu, tedy od Středozemního moře k Rudému. Je tu také nejníže položená silnice světa. Zkrátka, cyklocestovatel se tu rozhodně nenudí.

Do Izraele, konkrétně do Tel Avivu, jsem se přepravil letecky. Konec dubna je pro zdejší pouště považován za hraniční termín, vedro bylo místy znamenité, nicméně pohyb v pouštích mi nakonec komplikovaly spíše bouřky a záplavy. Asi nejpalčivější otázkou při cestování na Blízký východ je ale otázka bezpečnosti. Trefil jsem se zrovna do období zvýšeného napětí: Trump prskal rakety na Sýrii, Izraelci tam bombardovali íránské pozice a očekávali odvetu, Palestinci vyhlásili šest týdnů protestů u příležitosti 70 let od založení Izraele... Přesto jsem si splnil téměř všechny body programu. Bez problému jsem se dostal až na hranici s Libanonem i se Sýrií. Kromě bleskových záplav jsem se nikde necítil být ohrožen. Cestoval jsem tu vlastně stejně jako kdekoliv jinde. Pro orientaci jsem využíval výbornou offline verzi Mapy.cz v mobilu. Plyn na vaření jsem si pořizoval samozřejmě až na místě. K tomu se hodí síť outdoorových prodejen po celé zemi Rikushet (www.rikushet.co.il).

Za necelé tři týdny jsem našlapal 1 675 km.

Kavkaz + dojezd 2017

Kavkaz + dojezd 2017 (Gruzie, Arménie a od Černého moře domů)

Měsíc jsem se potloukal po horách Gruzie, Arménie a východního Turecka, pak jsem se přeplavil přes Černé moře, a aby byl také nějaký přejezd, dovalil jsem z Oděsy po svých domů. Tematicky, vzhledem k mé tradiční náklonnosti k horám, to vycházelo jako Velký Kavkaz, Malý Kavkaz a pokus o cyklovýstup na sopku Aragac, střechu Arménie. Při dojezdu domů jsem si vyjel na nejvyšší horu Moldávie, čímž přibyla další položka do sbírky evropských vrcholů.
Do gruzínského Tbilisi jsem se přepravil letadlem na začátku září. Ještě panovala vedra, ale na horách se dobře jezdilo i chodilo, a postupem času přešly teploty v příjemné teplo. Kromě pár deštivých dnů jsem vychytal neuvěřitelný modrojas. Štěstí na počasí jsem měl i při říjnovém přejezdu od Černého moře domů. V rumunských Karpatech mě počastovalo pár sněhových vloček, jinak jsem si užíval opožděné babí léto. Bezpečnostní problém žádný, pepřový sprej a petardy proti obávaným hafanům nepoužity.

Celkově cesta načetla necelých 7 týdnů a 3 768 km.

Jako obvykle jsem se snažil vtěsnat co nejvíce informací do popisků pod fotkami:

Malá a Velká Británie 2016

Nevěděl jsem, jak tuto cestu nazvat, a tak jsem nechal pracovní označení, pod kterým jsem tenhle cyklovýlet západní Evropou plánoval. Proč Malá a Velká Británie? Jako Malá Británie (Britannia Minor) bývala za Římanů označována Bretaň, odtud také její název. Už dlouho mě lákala, stejně jako vyloďovací pláže ze Dne D v Normandii. A Velká Británie je jasná. Tam jsem měl resty v podobě nezdolaného vrcholu Irska a velšského Snowdonu, který jsem dříve vynechal. K tomu jsem připojil dojezd přes Benelux, francouzské Vogézy a německý Schwarzwald a výtečná cyklocesta byla na světě.
Na začátku září jsem se nechal přepravit autobusem do Paříže a odtud už jsem kromě trajektů přes moře šlapal výhradně na kole. Za 44 dní jsem najel 4 244 kilometrů. Nebyl to žádný dechberoucí kontinentální přejezd, spíše takové poznávací putování, přesto, nebo možná právě proto jsem si tuhle cestu opravdu užil a vychutnal. Poctivě jsem se na všechno vykašlal a krásně si pročistil hlavu. Měsíc a půl jsem nebyl na internetu, měsíc a půl mě neotrávily žádné sdělovací prostředky, měsíc a půl jsem na plné pecky jen a jen cestoval.
Ale nemá cenu psát román. Podrobnější informace jsem se snažil vtěsnat do popisků pod obrázky:

Kypr 2015

Kypr je jedna z krásně paradoxních položek na seznamu evropských vrcholů: evropská země na asijském ostrově. Ostrov Kypr už sice geograficky patří k Asii, ale Kyperská republika je kulturně a politicky vysloveně evropskou zemí. V roce 2004 vstoupila spolu s námi do Evropské unie. Výpad za její nejvyšší horou Olympos (1 951 m) jsem pojal jako mini-cyklovýpravu, která nakonec načetla pěkných 700 km. Listopadový termín se postaral o velmi příjemné počasí.

Snad užitečné turistinfo:

• Letěl jsem s Ukraine International Airlines (4600,- Kč letenka + 150,- Eur za kolo). Kolo přepravili spolehlivě a celkem v pořádku. Nevýhodou levné letenky bylo 20 hodin čekání na přestupu v Kyjevě v obou směrech. Na lavicích moderního letiště Boryspil se ale spalo velmi dobře.
• V první půli listopadu panovalo na pobřeží příjemné slunečno s teplotami nad 20°C, v horách jsem koupil několik deštíků a teploty se tam pohybovaly kolem 15 stupňů. Nevýhodou podzimního termínu byl brzký soumrak – v pět odpoledne nemilosrdně zhasli.
• Z jižní, „řecké“, Kyperské republiky do „tureckého“ Severního Kypru lze přejet jen pěti hraničními přechody. Jejich seznam je na stránkách Ministerstva zahraničí. K přejezdu stačí cestovní pas.

Balkánské vrcholy 2014

Byla to kombinace staré a nové vášně – cyklocestování a sbírání nejvyšších hor evropských států. Hlavním cílem bylo pobrat vrcholy devíti zemí a přitom tak nějak prošlapat skoro celý Balkánský poloostrov. A podařilo se vrchovatě.
Na začátku září jsem se přepravil linkovým autobusem do Srbska. Hned druhý den jsem stál na jeho střeše, 2 169 m vysokém Midžoru. Pak jsem se vydal na jih. Vyšlápl jsem si na bulharskou Musalu (2 925 m) a několik dní směřoval přes Makedonii do Řecka, abych si splnil dlouholetý sen – výstup na bájný Olymp (2 917 m). A pak už jsem stočil řidítka zase k domovu, i když mě teprve čekala nejdelší štreka.
Dlouhé dny jsem se potloukal po albánském pomezí, i když v samotné Albánii jsem strávil jen den a půl. Tahle oblast bývala považována za nejdivočejší a nejnebezpečnější v Evropě. Dnes sem vedou s požehnáním evropských fondů nové silnice a po horách značené cesty. Všechno se tak nějak civilizuje a standardizuje, balkánský kolorit asi pomalu mizí… Nicméně místní si pořád zachovávají pověstnou pohostinnost a zdejší hory působily, aspoň s nástupem podzimu, odlehle a nespoutaně. Došlo tu i na první sněhové nadílky. Celkem jsem tu navštívil vrcholy čtyř zemí – Makedonie, Albánie, Kosova a Černé Hory.
Nejkrásnější babí léto mě potkalo při přejezdu Černé Hory, v úchvatném kaňonu Tary a na úbočí Durmitoru. A vydrželo i při výstupu na bosenský Maglič (2 386 m), na jehož vrcholu jsem se přes hodinu kochal průzračnými obzory. Za poslední „položkou“, chorvatskou Dinarou (1 831 m), vedla cesta přes bývalé válečné zóny. I dvacet let po válce tady ve zplanělé krajině trčí kostry vypálených domů…
Byl to docela náročný dvojboj – výstupy prokládané přejezdy přes hory doly, takže když jsem měl v Chorvatsku splněno, nechtělo se mi cestu prodlužovat o jediný metr. Bral jsem to přímo nahoru přes Slovinsko, Rakousko a Českomoravskou vrchovinu a přesně po 6 týdnech a 3 467 km jsem dorazil do Žamberka.

Přejezd Severní Ameriky 2012

Přejezd Spojených států z východu na západ začal pod newyorskými mrakodrapy a skončil na mostě Golden Gate v San Franciscu. Nešlo mi samozřejmě jen o sportovní přejezd kontinentu, ale chtěl jsem z Ameriky také co nejvíce poznat. Z New Yorku jsem tedy nezamířil přímo na západ, ale ke Kanadě, do oblasti Velkých jezer s Niagarskými vodopády. Následoval přejezd nekonečných rovin Středozápadu - skoro tři týdny pachtění ve vedru, protivětru, mezi lány kukuřice.
To nejlepší jsem si nechal na konec. V coloradských Skalnatých horách začalo velké hodování na chuťovkách amerického Západu. Více než týden jsem projížděl 3000 m vysoké průsmyky a vystoupal také na čtyřtisícovku Mt. Evans s nejvýše položenou silnicí Sev. Ameriky.
A pak přišla jedna pecka za druhou: Arches, Grand Canyon, Monument Valley, Bryce Canyon, Zion...
Nejnáročnějším úsekem byl asi přejezd nevadské polopouště Great Basin, po kterém jsem si vychutnal odpočinek v NP Yosemite.
Na pobřeží Tichého oceánu jsem se ocitnul po více než dvou a půl měsících šlapání. Parádní a velmi úspěšná výprava ale nakonec skončila v slzách – v San Francisku mi kdosi ukradl kolo, mého nejvěrnějšího druha, se kterým jsme prošlapali skoro celou Evropu a teď i Ameriku....

O cestě vyšel článek v časopise Cykloturistika: Pdf zde. Praktické a organizační zkušenosti jsem shrnul ve wordovém dokumentu ke stažení: Cyklocestování po USA

Alpy 2010

Nordkapp 2009

Každá cesta přinese spoustu překvapení, žádná cesta nebyla taková, jakou jsem si ji představoval. Tušil jsem, že i tentokrát to bude takové, ale tahle výprava na nejsevernější výspu Evropy mě počastovala zvratem, který předčil veškerá moje očekávání. Vyrazil jsem na milovaný Sever za volností a samotou a namísto toho mi Cesta přihrála nečekaného souputníka, v jehož společnosti jsem pak strávil téměř dva měsíce. Stačilo si v Dánsku odběhnout do lesíka a když jsem se vrátil, stál u mého kola chlapík se stejně naloženým bicyklem, stejnou rodnou řečí a stejným cílem cesty. Náhoda, které nešlo odolat. S padesátníkem Ivanem Litavským z Břeclavi jsme vytvořili asi trochu bizarní ale docela fungující a úspěšnou dvojku. Nečekaná spolujízda s naprosto neznámým člověkem byla pro mě novinka, na kterou jsem si musel zvykat a zároveň jedna z nepozoruhodnějších zkušeností, které mi kdy Cesta poskytla.
Výprava tedy byla dokonale jiná, ale cíle jsem vesměs dodržel. Ještě sám a nic netušíc jsem švihal po labské cyklostezce Německem. Na Jutském poloostrově jsem si zajel na ostrov Rømø a navštívil tři nejvyšší hory Dánska. Před trajektem do Norska přišlo setkání s Ivanem a začala naše spolujízda. Přejeli jsme hory a fjordy jihozápadního Norska, severní polární kruh a souostroví Lofoty. Horké a slunečné počasí, které nám umožnilo se na severní výspě Evropy koupat v jezerech a řekách, bylo jen dalším z řady překvapení. I díky němu jsme si mohli vychutnat půlnoční slunce na Nordkappu.
Zpátky dolů jsme jeli Finskem a Pobaltím, kde jsme navštěvovali památky na novodobou historii. V Polské Osvětimi jsme s Ivanem rozloučili a domů už jsme dorazili zase každý sám.
Cestu popisuju více v poslední kapitole knížky.

8 283 km, 66 dní

Britské ostrovy 2008

Přejezd Velké Británie z jihu na sever (z Londýna do Skotska) a objezd irského ostrova. Krásné putování po travnatých planinách a kopcích anglických Pennin a skotských hor, při kterém došlo i na výstup na Ben Nevis (1343m), nejvyšší britskou horu. Pak jsem se přeplavil do Irska a při objezdu jeho západního pobřeží vyzobal jeho největší perly. Na zpáteční cestě jsem ještě jednou přejel Velkou Británii, tentokrát jižním Wallesem a Anglii s povinnou zastávkou na Stonehenge, a pak 10 dní šlapal od kanálu La Manche do Žamberka. V knížce kapitola „Tam, kde hory bojují s mořem.“ Stejnojmenný článek v Trekingu, více zde
5 440 km, 44 dní

Itálie 2007

Průjezd naskrz celou Itálií – přes Alpy a Apeniny na Sicílii završený cyklovýstupem na Etnu. Moc pěkná a povedená výprava, která začala alpskými průsmyky, pokračovala návštěvou San Marina, nádherných apeninských městeček, náhorních planin a štítů a vyvrcholila sicilskými sopkami. Babí léto v Apeninách korunovala nečekaná sněhová nadílka, která okořenila výstup na nejvyšší horu Corno Grande (2914m). V knížce kapitola „Jak jsem prošlapal italskou holínku.“
3 186 km, 32 dní

Balkán a Karpaty 2007

Balkánsko-karpatská cyklooperace (2007)

Putování z Řecka domů přes hory Balkánu a karpatský oblouk. Týden jsem se potloukal po nádherných horách na severu Peloponésu a pak jsem zamířil do řeckého vnitrozemí, do hor Pindos s kaňonem Vikos a skalním městem Meteora s kláštery na skalách. Následoval přejezd Makedonie a Bulharsko s cyklovýstupem na Vihren (2914m). Na přívozu přes Dunaj na bulharsko-rumunské hranici jsem zjistil, že mi začíná praskat zadní ráfek, takže Rumunsko jsem zredukoval na přejezd Fagaraše průsmykem Pasul Balea (2042m) a romantické oblasti Apuseni. Jenom letmo jsem navštívil Zakarpatskou Ukrajinu. Při anabázi na slovenské hranici jsem potkal kolegu cykloturistu z Kolína a s ním potom na Slovensku nasedl do vlaku. Balkánsko-karpatské zážitky popisuju ve stejnojmenné kapitole knížky.
3 360 km, 32 dní

Kolem ČR (2006)

Kolem České republiky II (2006)

Druhý objezd ČR kolem dokola, při kterém jsem byl mnohem důslednější než napoprvé (2001). Projel jsem podélně pohraniční hory, zajel do všech hraničních výběžků, v sedle kola i pěšky vystoupal na spoustu kopců, navštívil množství zajímavých míst. Mnohem názornější než jejich výčet je následující fotogalerie.
2 185 km, 20 dní
O výpravě mi také vyšel článek v Trekingu.

Skandinávie (2006)

Skandinávská horská dráha – hory jižního Norska (2006)

Skoro dva týdny jsem šlapal rovinami Polska a jižního Švédska, než jsem dorazil do nádherných hor jihozápadního Norska. Mezi fjordy, ledovci a žulovými štíty pak došlo na parádní výjezdy i pěší výstupy např.:
• Cesta Peera Gynta – vyhlídková silnice nad Lillehammerem
• NP Rondane – výstup na nejvyšší horu Rondslottet (2178m)
• Romsdal – výjezd Cestou Trollů a výstup k hraně stěny Trollvegen
• Výjezd na kopec Dalsnibba (1476m) nad fjordem Geiranger
• Výstup na Galdhopiggen (2469m), nejvyšší horu Skandinávie
• Nejvyšší silniční průsmyk Skandinávie Fantenstein (1434m) na planině Sognefjell
• Ledovec Jostedalsbreen
• Přejezd planiny Hardangervidda

4 290 km, 34 dní

Do Portugalska a zpět 2005

Na bývalý konec světa – do Portugalska a zpět (2005)

Dvouměsíční výprava na nejzápadnější výběžek Evropy – mys Cabo da Roca – a zpět.
Vyrazil jsem na konci dubna. Sychravým alpským předjařím jsem se prokousal do vápencového pohoří Jura, kterým jsem projel napříč Švýcarskem. Ve Francii jsem pak navštívil oblast Massiff Central a vystoupil na její nejvyšší horu Puy de Sancy (1886m). Přes pyrenejský průsmyk Pierre St.Martin (1760m) jsem se pak přehoupl do Španělska.
Španělské vnitrozemí vyplňuje náhorní planina Meseta, kterou jsem se týden ploužil ve vytrvalém protivětru. V Portugalsku se pak zdařil výjezd na kopec Torre (1991m) v horách Serra da Estrela a po 28 dnech a 3 600 km jsem dospěl na mys Cabo da Roca.
Zlatým hřebem zpáteční cesty byl cyklovýstup na Mulhacén (3 478m), nejvyšší bod Pyrenejského poloostrova. Pak přišel nespočet vyprahlých španělských hor, Pyreneje s průsmykem Tourmalet (2 115m) a znovu Massif Central, tentokrát jižní vápencová část s kaňonem řeky Tarn. Přes sedmero alpských průsmyků, včetně toho nejvyššího – Col de l´Izeran (2770m) – jsem dorazil domů.
8 222 km, 66 dní

V knížce výpravu podrobně popisuje první kapitola "Na bývalý konec světa."

Fotil jsem tenkrát ještě na obyčejný automat s kinofilmem a negativy jsem až teprve nedávno nechal zdigitalizovat. Fotky v následující fotogalerii jsou očividně nekvalitní, ale skenováním chytly jakousi půvabnou, až "historickou" patinu...